Vdala jsem se, když mi bylo osmnáct. Moje rodina nemohla být nazývána prosperující. Rodiče se naší výchově příliš nevěnovali a peněz jsme měli dost na to, abychom se uživili. Mám sestru a bratra. Moje sestra se také brzy vdala, ale její manžel se ukázal jako velmi neinformovaný a nepracovitý člověk.
A můj bratr se bohužel dostal do špatné společnosti a ani nevím, co s ním bude. Celý život jsme žili ve městě, ale teď se rodiče přestěhovali na vesnici, protože jim vyhořel byt. Vzhledem k tomu všemu se mi zdálo, že volba, kterou jsem učinila, byla velmi dobrá a měla mě učinit šťastnou.
Ale ukázalo se, že všechno není tak růžové, jak jsem si myslela. Můj manžel pracoval jako právní poradce v továrně. Vydělával dobré peníze, ale strašně se nudil. Rodina mě přijala dobře, ale často mi připomínala, odkud mě vzala. Bydleli jsme v jednopokojovém bytě a nebylo tam dost místa ani pro nás, ale když se nám narodilo dítě, bylo to ještě těžší. Manžel už byl nešťastný z toho, že vařím, žehlím, uklízím, a pak bylo práce dvakrát tolik a jeho nespokojenost rostla: “Tady sedíš celý den doma a vůbec nic neděláš. A nemusíš se schovávat za malé dítě, to celý den klidně prospí.
Můj manžel využíval mé neporadnosti, jak jen mohl: opouštěl mě s důvodem nebo bez něj, choval se ke mně pohrdavě a říkal, že mu sedím na lep.
Když se nám však o dva roky později narodilo další dítě, projevila jsem přání najít si práci, ale byla jsem kategoricky proti. Protiřečil si. I když teď si uvědomuji, že jen nechtěl, abych se osamostatnila a měla něco za sebou. V našem jednopokojovém bytě nám bylo stále těsněji a manželovi rodiče nám nabídli, že prodají svůj velký byt a koupí nám větší dům.
Manžel však nedal souhlas. A nechtěl si vzít ani děti – pořád by to prý byl společně nabytý majetek. Později, když už byly děti o něco starší, jsem manžela neposlechla. Poslala jsem děti do školky a našla si práci. Moc se mu to nelíbilo, říkal, že děti potřebují celodenní péči, a rozhořčoval se, že jsi taková matka…
A jednou se se mnou pohádal kvůli kartáči na vlasy. Prostě jsem mu dovolila, aby mi koupil nový hřeben, a on kvůli tomu udělal obrovský povyk. V tu chvíli mi došla trpělivost a řekla jsem mu, že odcházím.
A on mi řekl: “Jdi, samozřejmě, a nezapomeň si vzít pantofle a župan, protože to je to jediné, co máš. A on dodržel slovo, u soudu se mu podařilo dokázat, že nic nemám, takže děti musely zůstat u něj a já jsem byla nucena dělat alimenty. Ale já jsem se nevzdala. Platil jsem alimenty a pracoval ve dvou zaměstnáních.
Nejprve jsem si pronajímal pokoj od babičky a pak jsem si mohl dovolit pronajmout malý byt. Teď už chápu, jak je důležité, aby se člověk postavil na vlastní nohy a nebyl na nikom závislý. Stále to pro mě není snadné, ale jsem svobodná ve svých touhách a činech.
Když se můj bývalý manžel dozvěděl, čeho jsem dosáhla, řekl mi, že si mohu vzít své děti zpět, protože jsem vydělala dost peněz, abych si mohla dovolit pronajmout byt. A já jsem mu řekla, že budu dál platit alimenty, ale děti si nevezmu. Teď se o ně stará hlavně tchyně. Ráda bych si je vzala k sobě, ale teď cítím, že pro ně bude lepší, když budu tvrdě pracovat a zajistím jim dobrou budoucnost. Se svými dětmi udržuji vztah a ony mě plně chápou a podporují.
