S manželkou máme malou útulnou daču. Když přijde jaro, jedeme tam a zůstáváme, dokud nenastane chladné počasí. Rádi žijeme blíž přírodě, dýcháme čerstvý vzduch, kde je klid a všechno je přirozené. Máme malé hospodářství, ale i tak nás to stojí čas a úsilí. Pěstujeme rajčata, okurky, jahody, třešně, rybíz, maliny, cibuli, cukety, bylinky, mrkev, červenou řepu a angrešt. Stará se o to moje žena, já pomalu dávám do pořádku samotnou daču, ale i tady mi pomáhá moje milá. Před třemi lety jsem přistavěl druhé patro a altán s grilem pro večerní posezení v příjemné atmosféře. Celý rok jsme přemýšleli: postavit, nebo nepostavit lázně? Chtěli jsme pozvat rodinu a přátele a sami se vykoupat v páře. Ve skutečnosti to však bylo složitější. Samozřejmě je těžké dělat všechno sám.
Moje žena pomáhala, jak mohla, ale měla dost práce se zahradou a domácností. Pak jsme se rozhodli požádat o pomoc naše přátele: obvolali jsme skoro všechny, ale všichni byli zaneprázdnění, i když byli v důchodu. Ani o víkendu neměl nikdo alespoň pár hodin volna. Bylo to nepříjemné, ale nezůstali nám nic dlužni, obešli jsme se bez jejich pomoci. Nechovali jsme k nim zášť, protože jsme s nimi byli v kontaktu mnoho let. Nakonec byla stavba dokončena. Pozvali jsme naše přátele. Všechno bylo skvělé: grilovali jsme, napařovali se ve vaně, seděli v altánku, pohostili je jídlem z naší zahrady, dělali saláty a moje žena uvařila spoustu výborných jídel. Celkově bylo všechno skvělé. Po těchto setkáních nám začali volat každý víkend, jezdili k nám na návštěvu, neutratili ani korunu za potraviny a nikdy nám nepřivezli ani maso.
Když byly lázně dostavěny, neměli už žádnou práci ani starosti a měli spoustu volného času.Navíc každá taková parní lázeň skončila jejich několikadenním pobytem u nás. Zkrátka jsme měli těchto otravných hostů plné zuby.
A pak začali chodit neohlášeně. Moje žena je nemohla poslat pryč: byli to přátelé, ne cizí lidé. Navíc v takové situaci ani nevíte, co říct. “Už vás máme dost, běžte domů”?
Tehdy jsem si uvědomil, že musím vzít situaci do vlastních rukou. Když se moji přátelé vrátili příště, řekl jsem jim o svých plánech s naší dačou. Řekl jsem, že na pozemku postavíme bazén, a popsal jsem celý plán prací.
Dodal: “Stejně sem jezdíš každý víkend, tak pojďme dělat všechno společně! A po práci si ugrilujeme maso a pak si zaplaveme v bazénu.” Když to slyšeli, přestali jezdit, a dokonce i volat. Pořád nechápu, co je tak těžkého na tom pomáhat svým přátelům. Manželku ta situace naštvala, ale já byl šťastný, že už nemusím nikomu sloužit a ztrácet čas s lidmi, kteří si to nezaslouží.
