Až do synovy svatby jsem nechtěla věřit, že si můj syn vybral právě tu dívku, kterou jsem po jeho boku chtěla vidět nejméně. Ta dívka, dcera mých sousedů, byla o rok starší než můj syn. Od dětství byla, s prominutím, ošklivá, a ani se nad tím nepohoršovala. Tvar obličeje, stavba těla – všechno na ní bylo ošklivé, neharmonické.
Dívka se narodila do rodiny lenochů, kteří se nestarali o dceru, o dům ani o nic jiného, žili jako v chlívku a nesmáli se. Osobně jsem jejich dům navštívil a nebylo tam místo bez špíny: všude na podlaze ležely odpadky a páchlo to tam jako na veřejných záchodcích. Byla jsem si jistá, že dívka, která v takové rodině vyrostla, bude doma stejnou hospodyní a bude se snažit o to, co vidí ve své rodině. Musím však přiznat, že po synově svatbě, když jsem viděla, jak jsou spolu šťastní, jsem o svých zásadách začala čím dál víc pochybovat.
Možná jsem byl vůči té dívce zaujatý… a podle toho, jak se chová k vnučkám, je jasné, že po své matce nic nepřevzala. A když už jsem si to rozmyslel, syn náhle opustil svou ženu a nechal ji i jejich tři děti bez práce. Bylo mi bývalé snachy opravdu líto, a tak jsem se rozhodla, že ji budu podporovat. Nastěhovala jsem se k ní, a zatímco ona pracovala, já jsem se starala o vnoučata. Velmi jsem se v ní však mýlila. Stala se z ní skvělá máma a manželka… to svého syna jsem vychovala špatně!
