Jmenuji se Vladimír a je mi třicet sedm let. Žiji v Samaře. Mám milovanou ženu a dva malé kluky. Když jsem byl ještě svobodný, pronajal jsem si jednopokojový byt. Když jsme se vzali, začali jsme tam s manželkou bydlet společně.
Mimochodem, narodilo se nám tam první dítě. Opravdu jsme s manželkou chtěli v bytě více žít a udělat ho naším. Ale nebylo to tak snadné, protože jsem byl v naší rodině jediný pracující a manželka byla na mateřské dovolené a peněz bylo mírně řečeno málo. Vím, že jsme si mohli vzít online půjčku, ale já dostávám výplatu v “hlíně”, takže by mohly být problémy s úroky v bance.
A před dvěma lety jsme dostali šťastný los – skvělou příležitost koupit byt. Zjistili jsme, že jeden náš známý naléhavě prodává svůj třípokojový byt, protože mu nabídli práci v Moskvě.
Cena byla velmi příznivá. A faktem bylo, že většinu peněz jsem už měl našetřenou, stačilo mi sehnat šest set tisíc rublů. Nechtěla jsem si brát peníze z banky s obrovským úrokem, a tak jsem se rozhodla požádat o pomoc tchyni. Měla nějaké úspory a já jsem s jistotou věděla, že takové peníze má.
Myslel jsem, že bude mít radost, že se nám daří, protože jsem chtěl zlepšit naše životní podmínky. Ale k mému překvapení mě odmítla. Řekla, že všechny peníze, které má, dá synovi, protože si chce koupit nové auto. Ale nejvíc ho štvalo, že už auto má a nepotřebuje ho. Chtěl se jen předvést před kamarády.
Samozřejmě jsme byli s manželkou velmi naštvaní. Ale přesto jsem se nehodlal vzdát a nechat si tuto šanci proklouznout mezi prsty. Ještě jsem si vzal z banky pět set tisíc rublů a zbylých sto tisíc mi půjčil kamarád. Nemůžu říct, že jsem si tchyni vybral a začal ji brzy léčit, jen jsem si uvědomil, že od ní nemám moc očekávat, protože její syn byl pro ni prioritou.
Život je však bumerang a zasáhl i jeho. Před týdnem k nám přišla na návštěvu a požádala, aby u nás mohla nějakou dobu bydlet, protože její byt se rekonstruuje a ona se synem nemohou bydlet spolu. Tchyně si z nás dělala legraci, že nemá kde bydlet a že její syn je nevděčný a nepodporuje ji. Řekla jsem jí totéž, co ona mně. Koneckonců, její prioritou byl její syn a jeho zbytečný nákup. A tak ho teď nechala jít a strávit noc v autě. V rodině si lidé buď vzájemně pomáhají, nebo žijí jako cizinci. Neexistují žádné výjimky.
