Jmenuji se Christina a je mi čtyřicet dva let. S manželem máme dvě krásné vyrůstající děti.
Oba s manželem pocházíme z malých měst. Po svatbě jsme se rozhodli přestěhovat do Evropy. Dlouho jsme přemýšleli, kam přesně se přestěhovat, a vybrali jsme si Itálii. A udělali jsme všechno pro to, abychom tam mohli jít žít. Mimochodem, narodily se nám tam děti.
Rodičům se to zpočátku nelíbilo. Pořád nám volali a žádali nás, abychom se vrátili. Ale my jsme je neposlouchali. Letos si připomínáme 15. výročí našeho přestěhování.
Na život v Itálii jsme si zvykli a moc se nám tu líbí. Také naše děti se zde cítí dobře a bezpečně. Nežijeme sice bohatě, ale ani chudě. V zásadě si můžeme dovolit téměř vše, co chceme.
Nedávno se však stalo něco zajímavého – moji rodiče změnili názor na život v zahraničí. Teď mi neustále volají a dělají si legraci z života v Rusku. Říkají mi, jak se nudí a jak je nemožné vydržet tuhle halu. Jak si umíte představit, chtějí se přestěhovat k nám.
A samozřejmě to chtějí dělat na náš úkor. Plánují bydlet u nás, což znamená, že se o ně budeme s manželem starat.
Opravdu je nechápu: copak si neuvědomují, že tak velkou rodinu nebudeme schopni uživit? A i kdybychom mohli, sotva bychom vystačili s penězi a museli bychom hodně šetřit. Ale takový život nechci ani pro sebe, ani pro své děti. Proč by měly být moje děti a můj manžel těmi, kdo mě zabezpečí?
Moji rodiče mě nikdy nerozmazlovali a i dárek k narozeninám byl pro nás luxus. Jak tedy mohou očekávat, že je budu živit dalších sto let? Co myslíte? Ano, samozřejmě, rodiče mi dali vzdělání, které mi umožnilo získat zde práci, i když je to velmi obtížné. A chápu, že pro mě udělali to nejlepší, co mohli. Nevím, upřímně nevím, jak to udělat, aby to bylo spravedlivé vůči všem členům mé rodiny.
