Svého budoucího manžela jsem poznala během prvního ročníku na univerzitě, ale kdo by si pomyslel, že se náš příběh bude točit tak rychle a překotně? Seznámili jsme se v září a v listopadu jsem se k němu nastěhovala. V únoru jsem se dozvěděla, že se staneme rodiči. Děti jsme neplánovali a svatba byla ještě daleko.
Bála jsem se tu novinu říct svému příteli, protože jsem se bála jeho reakce. Byli jsme ještě tak mladí. Oba jsme měli velkolepé plány do blízké budoucnosti. Tento okamžik jsem odkládal až do poslední chvíle. Nebyla jsem připravená na negativní reakci toho chlapa, ale věděla jsem, že moje dítě přijde. Nakonec jsem si po shromáždění myšlenek vybral ideální okamžik a oznámil mu novinu, že se stane otcem.
Navzdory mému očekávání dostal práci bez jakýchkoli otázek a nabídl mi, že se ožení. Před svatbou i po ní můj manžel tvrdě pracoval, vložil všechny své síly a energii do toho, aby našemu dítěti poskytl co nejlepší život, ale bohužel to nestačilo.
Pomalu jsem ztrácela naději v dobrou budoucnost a zoufale jsem přemýšlela o tom, kde bude naše dítě žít. Kvalita našeho života byla jen pro nás, ne pro dítě. Museli jsme mu poskytnout to nejlepší.
Museli jsme mu poskytnout to nejlepší, co jsme mohli. Měli jsme velmi málo peněz, abychom dítě uživili. Po nocích jsem plakala a myslela si, že nejsem hodna toho, abych se stala matkou, protože nebudu schopna dát svému dítěti vše, co si zaslouží. Pak mě ale napadla myšlenka a naplnila mě naděje.
Mé babičce je přes osmdesát let. Žije sama ve starém dvoupokojovém bytě. Šel jsem za ní, vysvětlil jí situaci, slíbil, že jí najdeme nejlepší pečovatelský dům, a řekl jsem, že ji budeme každý týden navštěvovat. V reakci na to se mi však dostalo vlny nevole a nepochopení. Tato událost se stala skutečným skandálem mezi mými několika příbuznými.
Ale ať jsem to zvážil jakkoli, ať jsem se na to díval z jakéhokoli úhlu, bylo to pro ni i pro nás to nejlepší rozhodnutí. Pro babičku je už tak těžké dělat domácí práce sama, často zapomíná, co má udělat, a potřebuje neustálý dohled.
Ale já to nevzdávám, chystám se s ní znovu promluvit. Musí pochopit, že je to pro naši rodinu jediná možnost. Nevzdám to, dokud nepochopí naši situaci. Nejde o můj osobní problém, ale o blaho mého dítěte. Jsem si jistá, že se dá najít přístup pro každého.
Jen to nesmíte vzdát při prvním odmítnutí. Ano, jsem pozitivní, ale zároveň mě děsí pomyšlení na to, co když se moje dítě narodí a nebude mít kde žít. A babička bude mít mnohem větší pohodlí v domově důchodců.
