Před šesti měsíci jsme si vzali našeho jediného syna. Svatba dopadla trochu jinak, než jsme si představovali. S manželem jsme poměrně bohatí lidé. Máme vlastní firmu, manžel je ředitelem, já účetní, daří se nám, máme dost peněz na živobytí. Můj syn nechtěl podnikat, nastoupil na lékařskou fakultu, chtěl se stát lékařem jako jeho otec.
Jevhenovi však chybělo několik bodů, aby mohl nastoupit na státní formu vzdělávání, ale tento problém jsme rychle vyřešili tím, že jsme ho převedli na placenou formu vzdělávání a Jevhen se stal studentem. Můj syn vždycky s obdivem mluvil o své spolužačce Oljce a říkal, jak je krásná a chytrá. A když dokončil studia, přivedl Olju k nám domů a řekl nám, že se bude ženit. Měli jsme z té zprávy radost a hned jsme začali plánovat svatbu.
Ale Jevhen nás zarazil s tím, že on a Olha nechtějí žádnou velkou oslavu, že půjdou jen na matriku a my to pak oslavíme v útulné restauraci s rodinou.
Tato možnost mi nevyhovovala, protože jsem dlouhá léta snila o tom, že na svatbu svého jediného syna pozvu všechny své početné příbuzné. Na to bych nešetřil penězi. Snoubenci se brali v červenci, do restaurace přišla naše dohazovačka, Olžina matka. Byla to prostá žena a hned bylo vidět, že tvrdě pracuje. Byla prostě oblečená, a už tehdy jsem si říkal, že je dobře, že nemáme svatbu, protože bych se před příbuznými styděl.
Věra dala dětem jen 10 000 hřiven, zatímco my jsme jim dali byt v centru města a synovi auto. Seděli jsme v restauraci, dohazovačka většinou mlčela, bylo vidět, že se v naší společnosti necítí dobře. Do dětí jsem se moc nemíchal. Jevhen a Olga si našli práci a my s manželem jim pomáháme, jak jen můžeme. Od Olgy jsem se dozvěděla, že její matka má v sobotu padesáté narozeniny. Nechtěla jsem jí ani tak gratulovat, jako spíš zjistit, jak se jí daří. Tak jsme se rozhodli, že za ní pod záminkou oslavy narozenin zajdeme. Koupili jsme sadu a květiny a vyrazili.
Byl to náš první výlet do vesnice. Když jsme drahým autem přijeli k domu dohazovačky, překvapilo nás, jak žije. Říct, že byla chudá, by bylo slabé slovo. Vera byla také velmi rozpačitá, když nás viděla ve dveřích. Ale pozvala nás dál. Nečekala hosty, a tak jsme jen popíjeli čaj. Během dvou hodin, které jsme si povídali, mě tato žena fascinovala.
Přestože byl dům starý, pokoje byly čisté. Také zahrada byla v perfektním stavu. Vira navíc každý den chodí do práce, pracuje jako pošťačka. Svou práci rychle odvede a běží domů, protože doma na ni čeká její matka, o kterou se už mnoho let stará. Dcera vyrůstala sama a Olja se ve škole dobře učila, takže neměla problém dostat se na státem financovanou lékařskou univerzitu. Dívka sní o tom, že bude studovat a léčit svou babičku. Věřin dům byl obzvlášť útulný a teplý. Ani se mi nechtělo z jejího domu odcházet.
U stolu jsem nenápadně vytáhl z peněženky dvě stovky a vložil do ní obálku: „Zapomněli jsme na tebe, dohazovači. Na, tohle je pro tebe, všechno nejlepší k narozeninám,“ usmál jsem se a podal Věře obálku s penězi.
