Byli jsme sousedé na vesnici a oni sami byli velmi chudí lidé. S jejich dcerou jsme byly spolužačky, chodily jsme do stejné třídy. Ta dívka se jmenovala Olenka. Malá. Šedá. Tenké. Žila s rodiči v soukromém domě. Byl také malý a šedivý. Bylo mu také něco přes sto let. V té době v domě samozřejmě nebyla voda. Pro vodu jsme museli běžet ke studni na konci ulice.
S kbelíky a kolébkou. Mnoho lidí už pravděpodobně ani neví, co je to vahadlo. Ale Olenka s ním každý den běhala po ulici pod domy a nosila na něm vodu. Třikrát nebo čtyřikrát denně. Ve vesnické chýši to bylo vždycky takhle: přinesete tolik vody, kolik můžete odnést. Kromě vody Olenka také vařila.
Dřevo si nosila do domu sama ze záhonu na dvoře. Vyměnila jsem plynové lahve. V zimě odklízeli sníh, v létě si lámali záda na zahradě. Neměla žádné přátele. A na přátele neměla čas. Než jste dokončili domácí práce, byl čas jít do školy. Po škole si musíš udělat domácí úkoly. Ve volný den, který byl v té době jediný, který jsme měli, musela prát prádlo. Ale přesto v ten den byli její rodiče doma, takže jsme všechno dělali společně a bylo to jednodušší.
Olenka byla velmi pracovitá dívka, vždycky rodičům pomáhala, i když byla trochu zdrženlivější.Neměla žádné přátele, byla tichá a málo hovorná. O přestávkách se učila a četla si. Možná četla ráda, nebo se za knihou schovávala před posměšky spolužáků. Děti bývají někdy velmi osamělé a Olenka to, upřímně řečeno, cítila i sama na sobě. Lidé si všimli, že běhá po domě, a říkali jí Popelka.
Byla podle toho oblečená, ale v devadesátých letech tak žilo mnoho lidí. A teď jsme vyrostli. Naše Popelka Olena žije stále ve stejné vesnici. Jakmile Olena dokončila školu, vdala se; k překvapení děvčat měla spoustu nápadníků, protože jedna věc je dělat si legraci z pracovitého dítěte a druhá věc je mít krásnou a pracovitou ženu a dům i hospodářství jsou vždy v pořádku. Olena si vzala chudého, ale pracovitého chlapíka, Štěpána.
Místo nakloněného domu má teď velký dvoupatrový cihlový dům, ještě lepší než vedoucí kolchozu, s terasou a balkony. Voda, plyn a kanalizace jsou centralizované. Přesto si musí sníh odklízet sama. Ale nestěžuje si. Pracuje klidně, bez kádrování, s lopatou, nedělá sousedům ostudu. Totéž naučila i svou dceru Oksanu. Ta každé ráno vstává a sama připravuje snídani, se vším mamince pomáhá, i když je ještě malá.
A Olena teď pracuje nejen u domu. Mají malý obchůdek, takže i tam odklízí sníh z chodníku. A nejen sníh. Kousky papíru, které vítr rozfoukává, jak je lidé sbírají. A nikdo se nestydí za kapku. A ti spolužáci, kteří si z Oleny dřív dělali legraci, ji teď respektují. Pokaždé, když jdou kolem, pozdraví ji a chtějí si s ní o něčem promluvit. Olena už dávno zapomněla na všechny urážky: žena má velmi dobré srdce. A nebojí se odsudků lidí, protože všechno, co má, si vydobyla tvrdou a poctivou prací!
