– “Haló, tady Daria?” slyším v telefonu. “Ano, poslouchám.” “Váš manžel Nikolaj vás podvádí se svou sekretářkou. Zachraňte svou rodinu, než bude pozdě!” – Kdo je to? Prosím, představte se!” řekl jsem a v telefonu se ozvalo krátké pípnutí. Posadil jsem se na židli a dlouho jsem se nemohl vzpamatovat. “Co to bylo? Nějaký vtip?
Nebo zlý vtip?” přemýšlela jsem. Žila jsem s manželem pět let a nikdy jsem ho nepodezírala z nevěry. Kolja byl vzorný rodinný typ, nikdy se nezdržoval v práci a měl mě i mého syna velmi rád. Celý den jsem chodila jako vyděděnec a nenacházela jsem si místo. Kolja přišel z práce, navečeřel se a šel si odpočinout. Rozhodl jsem se vzít mu telefon a podívat se na jeho hovory a zprávy.
Má spoustu hovorů a nedá se říct, kdo mu volal a proč. Ale ve zprávách jsem viděl zajímavou korespondenci. “Zajíčku, děkuji ti za dárek,” a “Su muyu, líbám tě,” přečetl jsem si dvě zprávy. V prvních vteřinách jsem chtěla manžela vzbudit a udělat mu obrovský skandál. Ale vzpomněla jsem si na slova své babičky v den mé svatby: “Dítě moje, ve vztahu s manželem buď vždy moudrá a rozvážná. Nikdy neútoč v zápalu okamžiku. Jak se říká: sedmkrát měř, jednou řež.” Rozhodl jsem se uklidnit a promyslet, co v této situaci dělat. Druhý den jsem se vydal na Nikolajovo pracoviště, dychtivý vidět svého rivala. I když, co je to pro mě za soupeřku? Jsem Nikolajova manželka a matka jeho syna!”
– “Dobrý den, je tu Nikolaj Vladimirovič?” zeptala jsem se sekretářky a provrtala ji hodnotícím pohledem. – Dobrý den, šéf tu není, je na jednání. Máte domluvenou schůzku?” zeptala se mě dívka přísně. “Drahá, jsem Nikolajova žena, rád mě přijme v kteroukoli denní dobu, bez objednání,” usmála jsem se.
“Jmenujete se Lera?” zeptala jsem se dívky. “Ano, odkud mě znáte?” Lera zmateně odpověděla. “Neznám vás, ale četla jsem vaše paměti. “Jakým právem vstupuješ do něčí rodiny?” zeptala jsem se hlasitě. “Dášo, prosím tě, nekřič. Sejdeme se za hodinu v parku a já ti všechno vysvětlím,” požádala mě dívka. “Dobře, počkám na tebe,” řekla jsem a vyšla z kanceláře.
Přesně za hodinu přiběhla udýchaná Lera. “Vidíš, že jsem tě nechala čekat, a za všechno se omlouvám!” řekla Lera a Zorja to udělala. “Do Nikolaje jsem se zamilovala hned, jak jsem ho uviděla, ale nikdy mi nevěnoval pozornost. Nedávno na firemním večírku to Kolja přehnal s pitím a mně se podařilo získat jeho pozornost,” vysvětlila mi Lera.
“A teď ses rozhodla, že ho přebereš jeho rodině?” zeptala jsem se. “Ne, Kolja mě nemiluje. Požádal mě, abych ho nechala na pokoji a už mu mě nikdy nepřipomínala. Tvůj manžel mě vyhodí! Co budu dělat bez práce?” znovu se rozplakala. “Má pravdu! Přišla jsi pro něj pracovat, nebo ho svést? To bude poučení do budoucna. A pamatuj si, pamatuj si, pamatuj si, že jestli tě ještě jednou uvidím s mužem, a to nejen z firmy, budeš muset do 24 hodin opustit naše město.
Mám dost známostí, abych ti zařídil “zábavný” život! Koljovi jsem nic neřekl. Uvědomila jsem si, že šlo o náhodné setkání, a rozhodla jsem se na nepříjemnou událost zapomenout. Navíc jsem měla pro manžela dobrou zprávu, dnes jsem zjistila, že jsem těhotná. Manžel byl štěstím bez sebe: už dlouho si přál druhé dítě a dceru si opravdu přál. Devět měsíců na mě prášil a nenechal mě v domácnosti nic dělat. Mykola si najal ženu, aby nám uklízela a vařila.
Nastal čas porodu. Do porodnice jsem jela s předstihem. Manžel zaplatil spoustu peněz a já ležela na nejlepším oddělení jako princezna. Sestřička sonal běhala nepřetržitě a snažila se mi ve všem vyhovět. Jednou jsem šla po chodbě a uviděla v koutě plakat hubenou dívku. Plakala jsi poprvé? Neplačte, všechno bude v pořádku!” snažila jsem se uklidnit rodící ženu. Dívka zvedla hlavu a já v ní poznal Leru. “Ty? “Co tady děláš?” zeptal jsem se, což nebyla otázka, ale hloupost. Jestli chceš, pokleknu před tebou. Jsem v tomhle městě sama, nemám nikoho, kdo by mi pomohl,” řekla Lera a vzlykla. “Co se stalo?
Co pro tebe můžu udělat, abych ti pomohla?” “Víš, mám hodně velký plod. Lékař, který mě rodil, mě hned upozornil, že budu potřebovat císařský řez. “Nemohu porodit dítě sama.” – Tak co se děje? Ať si lékaři dělají, co uznají za vhodné. Co to má společného se mnou?” rozhořčil jsem se. “Odmítají: doktor říkal, že mám ty lidi přežvýkat sám, a pak uvidí. Už dva dny jsem nespal, mám silné bolesti. Chtějí peníze, ale já nemám ani korunu,” plakala Lera.
“Najednou mi bylo té hubené, slabošské holky líto. Pojď, sedni si ke mně a já se pokusím promluvit s doktorem,” řekla jsem a odvedla Leru do svého pokoje. Doktor mě vyslechl a okamžitě souhlasil, že Leře pomůže. Musel jsem mu slíbit slušnou odměnu. Ten večer se děvčata podrobila operaci. Z nějakého důvodu jsem se o ni bála. – Gratuluji! Vaše kamarádka porodila opravdovou krásku.
Holčička, 4500 gramů, 54 cm,” řekl mi lékař. O několik hodin později byla Lera převezena na oddělení. Šel jsem jí poblahopřát k narození dcery: “Lero, prosím, řekni mi pravdu. Je to Nikolajovo dítě?” zeptal jsem se jí na rovinu. “Ano, prosím, odpusť mi. “Moc mě ta neuvážená lekce mrzí. Zničila jsem si celý život,” řekla Lera. “Dobře, uklidni se. Promluvím si s manželem. Pomůže ti,” řekla jsem a odešla na oddělení.
Najednou jsem začala mít kontrakce. Rodila jsem zdravého chlapce a hned mě napadlo, že budu muset rodit třetího a půl. Koneckonců Kolja by se neuklidnil, dokud bych mu nedala dceru. Druhý den za mnou přišel ustaraný lékař: “Darjo, máš kontakt na svého přítele? Jaké kamarádky?” zeptal se mě muž. “Larryho, toho, za kterého jsi zaplatila.” “Ne, nemám její kontakty, stalo se jí něco?” Byla jsem vyděšená. Po chvíli přemýšlení jsem zavolala manželovi: “Koljo, potřebuju s tebou nutně mluvit. Nech všeho, co děláš, a přijď sem!” přikázala jsem mu. Musela jsem manželovi říct všechno, od začátku do konce.
“Dášo, odpusť mi, lásko, ani si nepamatuju, jak se to všechno stalo. Sotva jsem to všechno stihl,” řekl Kolja. Copak neslyšíš, co ti říkám?” křikla jsem na manžela. “Lera porodila dítě a opustila ho. Mimochodem, je to tvoje dcera. Viděl jsem tu dívku, už teď je ti podobná. Záleží ti na budoucnosti tvé dcery?” – Dášo, co mám dělat? Nemůžu za to, že ji matka opustila. – Koljo, vezmeme si ji pro sebe. Vždycky jsi chtěl dceru, – řekla jsem.
– No tak, ani jsem se neodvážila tě o to požádat, – řekl Kolja. Uděláme to tak, aby to vypadalo, že jsem porodila dvojčata, a nikdo se nikdy nedozví pravdu. Jdi si promluvit s vedoucím,” řekla jsem. Za půl hodiny se Mykola vrátil, šťastný. Pochopila jsem, že všechno zařídil. “Dášo, viděl jsem tu holku! Máš pravdu, je mi opravdu podobná. Děkuji ti, drahá, děkuji ti za všechno!” řekl Kolja a objal mě.
