– Tonyo, proč to děláš? Tvá snacha nikdy nebude tvou vlastní dcerou a tvůj vnuk na tebe brzy zapomene. Znovu se vdá a zapomene na tebe,” říkají mi přátelé. Ale já to nemůžu udělat! Stydím se, že jsem svého syna vychovala špatně. Vychovala jsem ho sama, bez mužské ruky, a teď se potýkám s následky. Vadym se oženil před sedmi lety.
Nastya přijela do našeho města studovat. Pronajali si byt a začali spolu vycházet. Od prvního dne náš vztah nefungoval. Neměli jsme otevřené konflikty, ale Nasťa si na mě dávala pozor. Moc jsem jim do života nezasahoval, protože jsem pořád pracoval. Ani jsem neměl zájem o nějaké kontroly – ať si žijí, jak chtějí.
Když mě pozvali na návštěvu, přišel jsem, a někdy mě navštívili oni. O dva roky později se mi narodil vnuk. Děti si nadále pronajímaly byt, i když snily o vlastním. Když vnuk vyrostl, začali se hádat. Vadim mi přísahal, že nikoho jiného nemá, protože jsem to cítila. Počkal, až Artem začne chodit do školky, a podal žádost o rozvod.
“Mami, proč jsi nervózní? Zaplatím policii. Maria je mimochodem taky těhotná a Nasťa by se měla postarat sama o sebe, měla by jít k rodičům, řekl mi syn.
Samozřejmě jsme se pohádali, protože jsem jeho jednání neschvaloval. Nasťa nechtěla nikam jít, protože by ve svém městě přišla o práci a její syn o školku. A ani její rodiče se tam na ni netěšili. Začala si hledat pokoj k pronájmu, protože na plnohodnotný byt neměla.
Po rozvodu jsem se snachou udržovala telefonický kontakt. Jednou jsem se k nim chystala na návštěvu, protože neteř mi chtěla dát synovo oblečení, abych si ho vyzkoušela. Anastázie mě neviděla moc ráda, nejspíš proto, že si její odpor k bývalému manželovi vybíral svou daň. Koneckonců měla těžký život
– Vadim nevydělával dost na to, aby uživil svou novou rodinu. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy můj vnuk obědval. “Nemám rád boršč bez masa. Máma nemůže koupit kuře, protože musí platit nájem,” řekl můj vnuk a snacha se otočila k oknu a začala plakat. Zeptala jsem se snachy, jestli bych mohla jít s vnukem na procházku. Řekla, že ano. Šli jsme spolu do supermarketu koupit nějaké jídlo.
Když jsem šla po cestě, vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě u babičky jedla stejný boršč bez masa. Ale tak se tenkrát žilo. Od té doby jsem začala pomáhat své snaše s rashimem. Můj syn o tom nevěděl, ale jednoho dne mu to Artem řekl: – Jsi normální?
Nemůžeš koupit vnučce kolo, ale platíš jim nájem.” Syn na mě zaútočil: – Chceš, aby tvůj syn bydlel na nádraží? Nasťa vychovává dítě sama a ty… Ty nemáš svědomí, tak ti musím platit věci,” odpověděl jsem. Řekl, že jsem vyměnil báječnou ženu za vlastního syna. Dobře a dobře, ale můj vlastní vnuk nebude jíst boršč jen s vodou.
