Mám sestru. Jsme dvojčata, ale kromě rodičů a narozenin ve stejný den nemáme nic společného. Marina, tak se jmenuje moje sestra, měla vždycky všechno snadné, pro své “krásné oči”. Já jsem se musela od školy o všechno snažit. Nebyl jsem tak společenský, neměl jsem schopnost rychle vstřebávat informace. Sestře stačilo v hodinách poslouchat a nemusela dělat domácí úkoly. A já jsem musela sedět nad učebnicemi, abych nesklouzla ke špatným známkám.
Marina rychle vzhlédla. Matka tuto hvězdnou slávu podporovala tím, že svou sestru neustále dávala za příklad a znehodnocovala mé úspěchy.
Místo aby mi jakkoli pomohla, snažila se sama Marina co nejvíce zdůraznit rozdíl mezi námi a svou nadřazenost. Už tak vypadala dobře a na mém pozadí zářila. To, že jí všechno spadlo do klína, pro ni nedopadlo dobře. Nedokončila třetí ročník univerzity a provdala se za spolužáka. Jedna mateřská dovolená vedla k druhé a teď je jí pětadvacet let, má dvě děti, žádné vzdělání, nepříliš dobrého manžela a malý plat.
Naproti tomu já, od školy zvyklá tvrdě pracovat, jsem nyní vedoucí oddělení. V této firmě pracuji od svých osmnácti let, studovala jsem na částečný úvazek a teorii jsem hned uplatnila v praxi. Před čtyřmi lety jsem se oženil a mám dítě. S manželem máme dobrý příjem, který nám umožňuje dělat spoustu věcí. Například vozit syna do soukromé školky. To se kupodivu všem nelíbí nejvíc. Moje máma se mě už dřív snažila přimět, abych sestře pomáhala, ale já jsem neměla takovou chuť. Nejdřív jsem se jí snažila pomáhat penězi, ale pak jsem si uvědomila, že se to bere jako samozřejmost, dokonce se mě lidé ptali, proč dávám tak málo, tak jsem přestala.
Teprve když odešla na druhou mateřskou dovolenou v nejistém postavení, přestala jsem jí pomáhat. S manželem jsme se právě rozhodli vzít si větší hypotéku na byt. Pro maminku bylo vysvětlení, že nemáme peníze, dost přesvědčivé. Nevěděla, kolik s manželem vyděláváme, takže téma sestřiny pomoci vyšumělo do ztracena.
Čas od času mě matka požádala, abych sestře pomohla, ale bylo to jednorázové. Když se ale dozvěděla o soukromé školce, uvědomila si, že za ni neutrácíme poslední peníze, a začala mě zostuzovat: “Dívala jsem se, kolik ta tvoje soukromá školka stojí. Poslyš, ty nemáš nic lepšího na práci než vyhazovat všechny ty peníze? Mohla bys chodit do normální. A kdyby byla tak bohatá, pomohla by raději své sestře. Jen si to představte: patnáct tisíc na školku. “Jsou tam hrnce zlata?” ptala se mě matka.
Trpělivě jsem jí vysvětlovala, že v běžné školce jsme měli jen nemoci a museli jsme si najmout chůvu. Moje maminka pracuje, a když nepracuje, pomáhá sestře. A tchyně bydlí daleko. Proto bylo rozhodnuto, že bude jednodušší přihlásit dítě do soukromé školky. Jsou tam menší skupiny, pozornější učitelky a více mimoškolních aktivit.
Matka neustoupila a pokaždé toto téma nadhodila. Začala mě žádat, abych sestře dala peníze na něco, co opravdu potřebuje. Už jsem to nevydržel a řekl jsem, že mi sestra nic nedluží. A já své peníze utratím za svou rodinu, proto je především vydělávám. Pomohla bych jí, protože je to moje sestra, ale Marina na mou pomoc reaguje takhle. Převedla jsem jí na kartu pět tisíc a ona mi volá: “Koupila jsi malému boty na zimu několikanásobně dráž. Není to pro tvou sestru škoda? Moje děti nejsou jako ty vaše. Je to nepříjemné a frustrující. Je lepší nedat nic, než se vymlouvat.
