Příběh sahá až do mládí mé babičky. Tehdy žila na vesnici. V té době byla vdaná a měla malého syna. Vesnice byla malá. Babiččiny sousedky byly dvě sestry. Jedna byla o dva roky starší než druhá. Starší se jmenovala Hanna, mladší Uljana. Obě dívky byly krásné a chlapci běhali za jednou i druhou. Ale bylo tak zajímavé, že se sestry zamilovaly do stejného kluka. A samotnému ženichovi se líbila nejstarší Anna. Začal se o ni starat, chodil na taneční zábavy a doprovázel ji z nich domů. Trávili spolu noci a dívali se na hvězdy. Obecně se měli rádi. Po chvíli se mladí lidé začali bavit o svatbě. A jejich rodiče nebyli vůbec proti svatbě, takže se na ni začali připravovat.
Termín slavnosti byl stanoven na podzim, na konec října. V té době se Ulja nemohl se svatbou smířit. Petra, jak se jmenoval snoubenec její sestry Anny, měla velmi ráda a opravdu si nepřála, aby se jejich svatba konala. Svatební den se blížil.
Uljana se sebrala, šla za Petrem a všechno mu řekla. Řekla mu, jak moc ho miluje, a prosila ho, aby si nebral její sestru. Přísahala, že mu bude celý život dělat všechno, co bude chtít, a že ho bude milovat do posledního dne. Chlap si Ulyu vyslechl a řekl jí, že Annu miluje, a požádal Ulyu, aby se uklidnila. Řekl jí, že je mladá a že si najde hodného ženicha, kterého bude nosit v náručí. Petro slíbil, že tento rozhovor zůstane mezi nimi. Uljaně to nijak neulehčilo a v noci plakala. A pak přišel svatební den. Nevěsta byla krásná, ženich Petro byl švihák a odvážný a všichni kolem nich byli šťastní. Svatba byla velkolepá.
Bylo tam hodně lidí, všichni chodili kolem a připíjeli na zdraví novomanželů. Přicházeli dokonce i lidé z okolních vesnic. Jen Ulja seděl a hořce plakal. Petr viděl její stav a pochopil, proč je taková. A všichni hosté si mysleli, že je tak rozrušená, protože její starší sestra bude žít odděleně od ní. Svatba skončila a všichni odešli domů. Novomanželé šli domů! Prožili svatební noc. V té době začal Ulja špehovat novomanžele oknem.
Viděla, jak Petr Annu líbá a objímá. Rozzlobila se a začala si tiše šeptat: “Proklínám vás, novomanželé. Ať se stane, že spolu nebudete dlouho žít, že váš manžel zemře, že v této rodině nebude žádné štěstí. Ať se děti rodí nemocné, ať se tvým rodičům nedostane štěstí od vnoučat!” Řekla taková hrozná slova a utekla. Uplynulo asi 45 let. Moje babička se přestěhovala do města, když byla mladá, s manželem a dvěma dětmi. Někdy však navštěvuje vesnici, hřbitov, kde jsou pohřbeni její příbuzní. Stará se o jejich hroby a vzpomíná. A teď se rozhodla jít na ten hřbitov. Uviděla osamělou starou paní sedět u hrobu. A babička v ní poznala Uljanu.
Začali na ni mluvit. Uljana poznala svou babičku. Začaly si povídat o babiččině životě a o životě Uljaniny sestry: “Můj život se změnil v noční můru,” řekla Uljana, “spáchala jsem hrozný hřích. Na sestřině svatbě jsem její nové rodině přála kletbu a všechno se obrátilo proti mně. Annin život se vyvíjí skvěle. Ale potkala jsem milého kluka. Náš život nevyšel hned. Měli jsme tři děti. Nejstarší syn se utopil, prostřední zemřel v pěti letech na nemoc a o nejmladšího jsem se starala, jak nejlépe jsem uměla. Manžela v práci srazil kombajn a zemřel. A já jsem musela vychovávat nejmladšího syna sama. Bez manžela to bylo těžké, ale zvládla jsem to. A víte co?
Vyrostl z něj blázen. Má záznam v trestním rejstříku. Sedí mi na krku. Silně mě udeří. “Ano, Pán tě potrestal za tvá hrozná slova proti tvé sestře,” řekla babička. “Time, nech svého syna pokřtít. Není to stejné jako před dvaceti lety. Tvůj otec chodí do kostela i o Velikonocích. Pojď,” požádala jsem manžela. Ale on byl neoblomný: “Můj otec si může dělat, co chce, ale já do kostela chodit nebudu. To není moje víra. Kdo, prosím, viděl Boha?
Já ne. Ale všichni mluví… a není toho o nás hodně slyšet? Věřím jen tomu, co vidím a slyším na vlastní oči. V nic jiného nevěřím… – potrestal jsem sám sebe. Když jsem proklínal mladé lidi, díval jsem se na ně v posteli a všiml jsem si, že v pokoji je velké zrcadlo. A viděl jsem v něm svůj odraz. A víte, co jsem si tehdy šeptal? Že ji Annin syn zabije. Ukázalo se, že zrcadlo odráží kletbu na mně. To znamená, že mi nezbývá moc času. Můj syn mě brzy sprovodí ze světa! Po těchto slovech Uljana v slzách opustila hřbitov. Ukázalo se tedy, že nikdy nemáte nikomu přát zlo, vrátí se vám to jako bumerang!
