Bylo mi dvaatřicet. Měla jsem byt, auto, dobrou práci, mohla jsem si dovolit kosmetické salony, obchody a letoviska. Ale neměla jsem rodinu.
Moje dvě manželství skončila, protože jsem byla neplodná. Byl jsem léčen, ale ne vyléčen. Tak jsem se s tím smířil. Jednou jsme s kolegy šli do baru a zůstali dlouho venku. Přišel tam ke mně chlapík a snažil se upoutat mou pozornost. Anton se ode mě po zbytek večera nehnul.
Když se všichni začali rozcházet, Anton mi navrhl, abych si odpočinul v jiném baru. Bylo to těžké ráno, nemohl jsem ani vstát z postele, dokud jsem vedle sebe neuslyšel chrápání. Sen i kocovina mě přešly, když jsem vedle sebe uviděla včerejšího pána. Ještě nikdy jsem se tak rychle nevzpamatovala. A on se probudil a nechápal, proč ho vyhazuju: “Ty mi ani nedáš snídani? Copak jsem si nevydělal dost?”, zamumlal Anton. Odstrčil jsem ho ze dveří.
Uplynuly dva týdny, když jsem začala cítit nepříjemné pocity v podbřišku a začala si dělat starosti. Menstruace se mi také opozdila a jedna z mých kamarádek říkala, že se jí to stalo při zánětu. Tak jsem se rozhodla jít k lékaři. Lékaře jsem však mohl navštívit až o několik týdnů později, protože čtvrtletní hlášení vyžadovalo maximální pozornost. Ukázalo se, že jsem těhotná. Takové překvapení jsem od života nečekala. Naštěstí pro mě těhotenství proběhlo dobře.
Neměla jsem ani toxémii. Antona jsem nehledala, možná má rodinu, proč by to chtěl vědět? I když jsem byl za to setkání velmi vděčný. Když už jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, pozvala mě kamarádka do své vesnice, kde byla řeka a čerstvý vzduch. Souhlasila jsem, aniž bych tušila, co mě tam čeká. Když jsem se večer procházel u řeky, potkal jsem Antona.
Ukázalo se, že první dva týdny po našem seznámení chodil na můj dvůr v naději, že mě uvidí. Ale když si vzpomněl, jak jsem ho odehnala, neodvážil se ke mně přiblížit. Právě tam, u řeky, mě požádal o ruku a odvezl mě do domu svých rodičů. O dva roky později se nám narodilo druhé dítě. Někdy, když už v něco nevěříte, objeví se to ve vašem životě.
