Andrij přišel domů unavený a jeho žena nejenže nepřipravila večeři, ale ještě si začala stěžovat: „Rozvádíme se. Slyšíš mě?“ křičela na něj. “Přestaň žertovat. Proč bys mě opouštěl? Máme se rádi a jsme spolu šťastní. Jsem unavená, nechce se mi s tebou mluvit. Raději mi řekni, co sis připravil. Mohla bych teď sníst slona.“ Mluvím do zdi. Na shledanou. Sbalil jsem si věci, žádost o rozvod podám sám.“ Alina zabouchla dveře.
Když se blížila k výtahu, zavolala. – „Je mi to líto, ale je to tak lepší. Mám tě moc ráda, ty můj blázínku. Alina nastoupila do výtahu a odjela. Nevšimla si, že na odpočívadle stojí Andrejův nejlepší přítel. Všechno slyšel. Andrej si kamarádovi stěžoval, že ho opustila žena.
Ten nevěděl, co má dělat. Ani nechápal, proč Alina odešla. „Kamaráde, já to chápu. Mám soupeře. Poslední dobou jsem hodně pracoval, nevěnoval jsem jí pozornost. Možná ji někdo z práce svezl a ona se zamilovala. Alina už mě nechce vidět, její láska tak rychle pominula.“ Andrej se prakticky rozplakal. Jak tu můžeš sedět a fňukat? Ona tě miluje, sám jsem to slyšel. Možná se jí něco stalo a ty si tady utíráš kalhoty. Musíš obvolat všechny její kamarádky a zjistit, kam odešla. Promluvit si s ní, pokusit se ji získat zpátky.
Nefňukej jako hadrník. Vůbec tě nepoznávám. Andriy vyskočil a běžel do vedlejší místnosti pro telefon.
Obvolal všechny své přátele, ale nikdo mu neřekl nic dobrého. Pak Andrej zavolal své tchyni. Valentina Fjodorovna jí dceru vydala: „Andreji, drahý, mám ji. Alina tě nechtěla opustit, jen neviděla jinou možnost. Alinina sestřenice se dostala do války a tuhle zemřela. Oběť má dvouleté dítě a my jsme jediní příbuzní, které má. Alina věděla, že nechceš děti. Tak si myslela, že budeš proti adopci, ale nemohla opustit svého přítele. Alina tě miluje a čeká na tebe,“ řekla tchyně. Druhý den šel Andrij ke tchyni s obrovskou kyticí a hračkou pro dítě. S manželkou se usmířil a začali chlapce společně vychovávat.
