Neměla jsem v plánu vrátit se na prázdniny domů, abych zbytečně neplýtvala penězi, ale syn a dcera byli tak neodbytní, že jsem se podvolila. A tady jsem se včera vrátila domů – a pořád se nemůžu uklidnit:
Slzy mi stékají po tvářích. Takové překvapení… Pět let jsem pracovala v Itálii a sháněla peníze na koupi domu. S dětmi jsme žili s maminkou v bytě v hlavním městě, ale když zemřela, museli jsme bydlení prodat a peníze rozdělit mezi nás tři: mám ještě bratra a sestru. Za získané peníze jsme si mohli koupit dům ve vesnici daleko od města, ale ještě jsme museli vydělat peníze na koupi nového bytu.
Za těch pět let jsem se domů vrátil jen dvakrát. Tvrdě jsem pracoval a šetřil každou korunu pro své děti. Když jsem přijela, děti mě odvezly do bytu mé nejstarší dcery v hlavním městě. Bydlení jsem nevěnovala velkou pozornost, protože bylo pronajaté, a byla jsem šťastná, že vidím své děti.
Během večeře však přede mě syn položil na talíř klíče. Nechápala jsem, o co jde, ale dcera mi vysvětlila, že byt není k pronájmu: Patří mně. Byl jsem zmatený, protože byt už byl zařízený a já rozhodně neposlal dost peněz na dva v hlavním městě. Pak mi syn vysvětlil, že jeho šéf se nedávno rozhodl byt pronajmout, a když se dozvěděl o přání jeho rodiny, okamžitě mu nabídl, že ho od něj koupí. Děti přinesly své úspory a to, co chybělo, se rozdělilo napůl.
Nemohla jsem přestat plakat: Protože jsem jim posílala peníze na svatební dny a dovolenou a oni naposledy všechno odložili, abych se mohla rychle vrátit z Itálie a žít klidný život ve své vlasti… jinými slovy, abych nezastírala, jak moc je mám ráda. Jak jsem na ně hrdá…
