Nedávno mi bylo 70 let. Moje žena se mých narozenin nedožila, zemřela. V den oslavy jsem byl obklopen svými syny – mám tři – jejich manželkami a vnoučaty.
Celý život jsem si přál dceru a teď prosím své děti o vnučku. Slíbili mi to. Druhý den jsem šel na hřbitov své zesnulé ženy. Potkal jsem tam manželku svého dávného přítele. Ukázalo se, že i můj přítel nedávno zemřel. Dali jsme se do řeči a vzpomínali na mládí. Sedli jsme si do kavárny a ona se mě zeptala
. -“Marate, chodil jsi s jednou Moldavankou. Proč to tehdy nevyšlo?
-Ano, byla jiná doba. Její rodiče chtěli za muže Moldavana, já chtěl Tatara. -Mluvíš se svou dcerou? Jakou dcerou? Vaše dcera se jmenuje Mara. Když tvoje přítelkyně zjistila, že je těhotná, rodiče ji poslali na vesnici. Když zjistila, že jste si vzal jinou ženu, rozhodla se vám nic neříkat. Spěchala jsem domů, nevěděla jsem, jak to říct dětem, myslela jsem, že mě odsoudí za to, že se snažím najít svou dceru. Ale děti mě podpořily, říkaly, že o sestře vždycky snily. Začali jsme ji hledat. Ukázalo se, že moje moldavská sestra žije v Rusku. Pátrání se usnadnilo, bylo pro nás snazší je najít, znali jsme jejich jména a příjmení.
Udělalo se mi špatně a šel jsem spát. Myslel jsem, že musím vylézt. O týden později jsem se probudila v županu, vedle mě ležel manžel. -Dělala jsi dobře, zvládla jsi to. – „Potřebovala jsem, hledám svou dceru. Všichni doma na mě čekají. – „Všiml jsem si, že tvůj tábor Cyrus se tady nerozptýlí. Lyari už nadává, že se tvoje rodina každý den schází pod oknem. Mimochodem, už tam jsou. Manžel mi pomohl k oknu. Byly tam moje děti, jejich ženy, moje vnoučata, starší žena s dcerou a kolem pobíhala černovlasá dívka, malá holčička, krásná. Mám vnučku!
