Uljana se pokusila zasunout klíč do klíčové dírky, ale tma jí v tom zabránila. – “Zase nefunguje žárovka,” zabručela. Ticho na schodišti přerušilo hlasité zazvonění zvonku. Uljana se jednou rukou držela telefonu a dál se snažila otevřít dveře. “Mami, je to naléhavé?” zvedla hovor. “Ty jsi pořád nešťastná! Ať zavoláš komukoli, vždycky jsi zaneprázdněná! Uljana najednou pocítila všechnu nahromaděnou únavu a opřela se o dveře. “Mami, dneska jsem vstávala v pět ráno, abych byla včas v práci. Neměla jsem čas na oběd, měla jsem obtížného klienta, měl problém s dokumenty. Teď stojím před bytem a nemůžu otevřít dveře. Možná mě necháte jít domů a aspoň se napít vody? A říkala jsem ti, že ti zavolám sama, až se vrátím z práce – Samozřejmě, že nemůžeš dát vlastní matce čas,” pokračovala matka, jako by dceřina slova neslyšela. “Mami!” Uljana to nevydržela.
“Tak si zavolej sama!” Telefon se odmlčel. “Tak jsem zase tady,” pomyslela si Uljana, “i když bys možná neměla být tak přísná.” Pod světlem baterky z telefonu zámek povolil a Uljana vstoupila do svého malého bytu. Ano, byl malý, ano, byl starý, ale byl její! Sedm let neúnavně pracovala, na všem šetřila a mohla si koupit byt na okraji města bez hypotéky. Přesto si však musela vzít malou půjčku, kterou nyní splácí. Není čas na zahálku!
Uljanini rodiče žili daleko od města, na venkově. Když viděla, jak její rodiče pracují na zahradě a na statku, rozhodla se jako dítě přestěhovat do města a vytrvale šla za svým cílem. Školu dokončila s vyznamenáním, nastoupila na univerzitu a studovala. Jenže po maturitě se ukázalo, že její diplom nikdo nepotřebuje… Pak se ale Uljaně hodila její schopnost zalíbit se lidem, a tak se na vlastní nebezpečí pustila do prodeje.
Nyní byla jednou z vedoucích pracovnic svého oddělení prodeje stavebních materiálů. Rychlá večeře, snídaně, výběr oblečení – a byla připravena odpočívat! Na Uljaninu tvář padl stín, když si vzpomněla, že jí volala matka. Rodiče Uljanu v její touze dosáhnout něčeho víc nepodporovali. Očekávali, že se dívka po škole vdá a zůstane po jejím boku, takže se Uljaně nedostalo žádné pomoci. Když si však koupila byt, všichni příbuzní se nějak zaktivizovali… Ahoj, mami,” vytočila Uljana číslo. – “No, konečně jsi zavolala!” zabručela matka do telefonu. Uljana nevěděla, co na to říct. – “Volala mi teta Nina,” pokračovala matka a nečekala na odpověď.
– Její syn Vasja se chystá nastoupit na vysokou školu, takže zítra přijedou a zůstanou, než si vyřídí papíry! Uljana se rozzlobila. “Takhle je to pořád! Aniž by se zeptali, jestli se to hodí, aniž by se zeptali, jestli to Uljana zvládne, prostě mě postaví před hotovou věc! – Žádala jsem tě, abys mě předem varoval! A proč ti volá, když jsem tady hostitelka?” -Aha, ty máš pořád práci a oni už mají koupené lístky. Zítra se s nimi setkáte na nádraží v pět hodin večer!” – “Já pracuji do pěti! A musím se dostat na nádraží!
Mami, nejsem připraven přijímat hosty! Ať si pronajmou hostel, není to drahé! Mohou si dovolit i normální hotel! – Mohou, tak co?! Navrhujete mi, abych řekl svým příbuzným, ať jdou jinam, zatímco moje dcera bude bydlet v mém bytě! Máte vůbec představu, co se pak stane? Řekla jsem, že už žádné další hosty nepřijmu,” opakovala Uljana unaveně. “Po předchozích příbuzných jsem týden uklízela, jejich jídlo mě stálo spoustu peněz a nikdo mi neuhradil ani zlomek! Říkala jsem, že je přijmeš!” Matka položila telefon. Uljana jen zavrtěla hlavou.
Rozhodla se, že tetě Nině zavolá sama a řekne jí, že je nečeká, ale že už je pozdě večer. Další pracovní den byl tak nabitý, že si Uljana na hosty ani nevzpomněla, a když jí v pět hodin večer začal znovu a znovu zvonit telefon, Uljana právě dokončovala faktury a jednoduše vypnula zvuk.
Hosté se museli připomenout, až když Uljana potkala u vchodu tetu Ninu a Vasyla. “Proč jsi nám nepřišla naproti?” zeptala se jí žena. “Museli jsme sem jet taxíkem! Teď mi dlužíte dvě stě hřiven! “Cože?” zeptala se, “Dlužím ti?” “Tvoje matka slíbila, že se s námi setkáš a přivezeš nás zpátky! A já musela utratit peníze! Kam jdeš?” Žena jako by si nevšimla, že v ní vzplál hněv. Dívka si uvědomila, že je prostě unavená. Unavená z neustálého závodění v práci o normy a prémie, unavená z neustálých hádek s matkou a z otcova tichého souhlasu s ní. Kdy byla naposledy v kině nebo v kavárně?
Uljana si nemohla vzpomenout. A zmrzlina? Kdy ji naposledy jedla? Vždycky se v mnoha ohledech omezovala, aby nebyla rodičům na obtíž, aby si zasloužila jejich uznání. a co dostala? Další matčinu nespokojenost a hrubý přístup k sobě samé. Ani teď se teta Nina, vzdálená příbuzná, neptá, ale hned se dožaduje. Proč? Protože Uljana sama dovolila, aby se s ní takhle zacházelo. – “Sbohem, teto Nino,” vydechla Uljana, “řekla jsem matce, že nejsem připravená přijímat hosty. Případné stížnosti jí prosím odneste,” a usmála se takovým úsměvem, jakého se nedostává nejlepším klientům – nejširším. Uljana vykročila ke vchodu a teta Nina sebou trhla za ní.
“Jak to myslíš, že není připravená?” Teta Nina byla zmatená. “Kam jdeme? Uljana zaváhala, ale pak vytáhla telefon, našla číslo a zavolala. – Dobrý večer! Mohla byste mi, prosím, říct, jestli máte volná místa? Ano? Skvělé! Čas odbavení? Ještě lépe! Rezervujte si prosím dvě místa – jedno pro ženu a jedno pro mladého muže. Ano, pane. Ano. Dobře. Uljana vytáhla zápisník a zapsala si adresu.
-“Tady, není to daleko, můžeš tam dojít i pěšky,” podala list tetě Nině. “Najdeš to na navigaci?” obrátila se na chlapce. Teta Nina mu vzala leták z ruky a se vztyčenou hlavou vykročila k silnici. Uljana se podívala na Vasju. -“My to najdeme,” přikývl. “Máme internet, my na to přijdeme! Váša dohnal matku a o pár minut později vyšli ze dvora. Uljana se stihla vrátit domů a převléknout se, když zazvonil telefon. Jakmile ho zvedla, uslyšela matčiny výčitky.
Uljana položila telefon na noční stolek a šla si umýt obličej. “Posloucháš mě?” ozvalo se z telefonu, když se vrátila z koupelny. “Teď mě poslouchej ty,” řekla Uljana přísně. “Pokaždé, když na mě zvýšíš hlas, zavěsím. Slyšíš mě?” “Jak se opovažuješ!” uslyšela Uljana a zavěsila. Její matka se ozvala o minutu později. -“Nezavěšuj telefon,” křikla a Uljana znovu vypnula sluchátko. Po chvíli přemýšlení telefon vypnula úplně. Matka se na Uljanu velmi zlobila. Tak moc, že jí příště zavolal její otec.
Snažil se ji zahanbit, ale znělo to trochu ospale. Teprve o měsíc později byla Uljana schopná s matkou normálně mluvit. Řekla jí, že teď se všichni její příbuzní dozvěděli, jak město Uljanu zkazilo. Dívka však dál hájila svůj postoj. Ne, když jí dědeček přímo zavolal a požádal ji, aby ho odvezla na služební cestu, Uljana se uvolnila z práce a doprovodila ho. Nebo když Vasja zavolal sám a požádal o nocleh. Na léto je vystěhovali z internátu a rozbil se jim autobus, další jel až ráno, a Uljana ráda pomohla. Její matka si něco uvědomila a teď si nedovolila disponovat dceřiným časem a energií. A Uljana sama zpomalila. A přestože stále bydlí ve staré rekonstrukci a úvěr ještě nebyl uzavřen, dívka si konečně dovolila prostě žít!
