Skončila jsem v útulku a moje pětiměsíční sestra v dětském domově. Až o měsíc později si pro nás přišla ona – jediná příbuzná, která nás soudně získala do péče obě. Byla to sestřenice mého nevlastního otce.
Vyzvedla nás dvacetiletá dívka, studentka, a odvezla nás do města, kde studovala; tak jsme se ocitli ve Lvově. Přivedla nás do obecního bytu, kde si pronajala pokoj; sousedé se o nás starali, zatímco ona běhala do školy a do práce.
Nějakým způsobem mě dostala na dobré gymnázium a občas s sebou brala sestru na hodiny a do kanceláře, kde pracovala na částečný úvazek jako sekretářka, pokud nebyl doma nikdo, kdo by se o ni postaral.
Ani si nepamatuji, že by spala, vždycky jsme byly oblečené, obuté, nakrmené a dokonce i rozmazlené. Přihlásila mě do spousty kroužků a nikdy nevynechala žádný můj koncert nebo soutěž, ušila nám se sestrou novoroční kostýmy, které byly vždycky nejkrásnější a velmi zářivé. Zlobila jsem se, když jí sestra říkala mami; kazily jsme jí všechny vztahy s kluky, ale ona byla krásná: kvůli nám nedala nikomu šanci.
Ale nakonec se její život začal utvářet: vybudovala si skvělou kariéru v organizaci, kde začínala jako sekretářka, potkala skvělého muže, který nám se sestrou nahradil otce a zabezpečil nás. Já jsem vystudovala jednu z nejlepších univerzit ve Finsku a mám slibnou práci, sestra nastoupila na nejlepší lékařskou fakultu na
Ukrajině a my jí za všechno děkujeme. Plakala jsem na její svatbě a plakala jsem, když jsem poprvé držela v náručí jejího syna a později dceru. Nedávno zemřela. Vracela se s manželem z návštěvy a nestihli to. Tak jsem letěla zpátky domů, abych splatila dluh.
