Všichni, kdo do autobusu nastoupili, vyjádřili nespokojenost se zápachem. Řidič jen pokrčil rameny a řekl, že vše znovu zkontroloval a příčinu zápachu nenašel. Cestující zatajili dech a přišli na zastávku, aby se nadýchali vzduchu.
Všichni se těšili, co jim nově příchozí řeknou. A očekávali nespokojenost každého z nich. Jedna starší žena všechny překvapila. Nastoupila do mikrobusu s rovnými zády, neřekla ani slovo a jen si sedla na konec kabiny k oknu a dělala, že si ničeho nevšímá.
Všichni radili: otevřít okno nebo poklop, nadávali řidiči, stěžovali si na život, někdo dokonce vyhrožoval žalobou pro nedbalost. Najednou se ta sošná žena začala procházet po salonu. Jeden muž se překvapeně zeptal: „Co to děláte?
„Proč mě očicháváte?“ “Snažím se najít někoho, kdo mi už víc než půl hodiny leze na nos. A určitě ho najdu. Za chvíli se zastavila nad dívkou.“ – No, miláčku, dovol, abych tě požádala, abys vyšel ven. Dívka mlčky vstala a šla k východu, ale autobus se náhle prudce rozjel.
Dívce vypadl z bundy pes. Dívka se sotva držela na nohou. Byl to strašný obraz: starý, ošuntělý, vyčerpaný pes… z očí se jí řinuly slzy. „Za celou cestu nevydala ani hlásku.“ “Našla jsem ji. Beru ji domů, chci ji umýt a ukázat veterináři… někdo ji polil roztokem.
Na zádech má otevřený hnisavý vřed. Rozkládala se, proto ten zápach… Všichni se na psa dívali s bolestí a soucitem. Snažili se nějak pomoci, dávali rady. Sošná žena dala číslo na veterináře, který jezdí domů. Zápach jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Nikdo jiný o tom nemluvil.
