Hned po svatbě jsme se s manželem rozhodli, že chceme děti. Manžel měl dobře placenou práci. Bydleli jsme v třípokojovém bytě, který koupil ještě před svatbou. Uplynuly asi čtyři roky, ale já jsem stále nemohla otěhotnět. Pak jsem se rozhodla, že se musím objednat na kliniku a nechat se otestovat. Přišla jsem na schůzku a hned jsem si udělala všechny potřebné testy. Bylo dobře, že se všechny mé obavy nepotvrdily.
Začala jsem plakat radostí, když mi lékař řekl: „Jste naprosto zdravá,“ a pak dodal: „Ať přijde na kontrolu váš manžel. Když se manžel vrátil z práce, rozhodla jsem se s ním promluvit a všechno mu říct. Myslela jsem si, že bude proti vyšetření, ale souhlasil. Vzal si v práci volno a druhý den šel na kliniku. Domů se vrátil pozdě v noci. Vypadal dost špatně. Když jsem se ho zeptala, proč mi nebere telefon, řekl, že mě nechce rozrušit. Lékař mu řekl, že nemůže mít děti.
Jediným východiskem bylo podstoupit IVF, ale manžel tento postup odmítl. Nemohla jsem spát a v noci mě napadlo dítě adoptovat. Při snídani jsem manželovi o svém nápadu řekla a on řekl, že o tom musíme přemýšlet. Chtěli jsme adopci utajit, a tak jsme na šest měsíců opustili naše město. Manžel pracoval jako programátor, takže mohl snadno pracovat z domova. Začali jsme připravovat všechny potřebné dokumenty k adopci. Byli jsme štěstím bez sebe, když jsme dostali kladnou odpověď. Pak nám řekli, že pokud porodnice odmítne, budou nás okamžitě informovat. O měsíc později jsme se dočkali dlouho očekávaného telefonátu.
Poblahopřáli nám a řekli, že se můžeme přijít podívat na miminko. Neztráceli jsme ani minutu. Měli jsme s manželem obavy, protože šlo o malé dítě. Sestřička k nám vyšla i s miminkem. Sladce spal. Řekla, že přinese ještě jedno a že si můžeme vybrat. Odmítla jsem s tím, že si vezmeme tohle. Byl to chlapec. Jemně se na mě podíval a začal mávat rukama. Vzala jsem ho do náruče a objala ho. Jednoduše nedokážu popsat emoce, které jsem v tu chvíli cítila. Dítěti jsme dali jméno Bohdan. O týden později jsme se vrátili do rodného města jako plnohodnotná rodina.
Dostali jsme gratulace a dárky od příbuzných a přátel. Od té doby jsem se zcela ponořila do péče o děti. O víkendu jsme se rozhodli, že dítě odčiníme: šla jsem za Bohdanem do pokoje a omdlela jsem. Manžel okamžitě zavolal záchranku. Byla jsem přijata k vyšetření. Do nemocnice se mnou přijel manžel i syn. Později mu lékař řekl, že se nic neděje, že se to stává při toxikóze. „Jaké toxikóze?“ zeptal se překvapeně můj manžel. „Prosté toxikóze,“ řekl lékař a odešel. S manželem jsme se pohádali.
Začal mě obviňovat z nevěry. Ze všech sil jsem se ho snažila přesvědčit, že jsem ho nepodvedla.“ – Jak to, že jste ho nepodvedla? Loni mi lékař řekl, že nikdy nebudu moci mít vlastní děti. Druhý den šel na stejnou kliniku, kde mu sdělili zklamávající diagnózu, aby se nechal znovu vyšetřit. Když můj Viktor obdržel všechny výsledky, položil lékaři otázku: „Jak se to mohlo stát? Řekl jste mi, že jsem neplodný.
– Pane Viktore, potřebujeme několik dní na podrobné prostudování vašich testů. Můj manžel přišel domů s obrovskou kyticí růží a zlatým prstenem. Omluvil se mi, že mi zpočátku nevěřil. Usmířili jsme se a o osm měsíců později se nám narodila dcera Diana. O šest měsíců později byl můj manžel objednán na další vyšetření, aby se ujistil, že se mu daří dobře. Nyní je naší dceři 1,5 roku a synovi budou brzy tři roky. Čekáme třetí dítě, ale toto těhotenství je pro mě dost náročné. Na klinice nám řekli, že nejsme první, kdo přijal dítě, a že se potom stal takový zázrak! Líbil se vám příběh?
