Stojím ve frontě v lékárně. Přede mnou stojí dva lidé: stará paní oblečená mimo sezónu a mladá matka, která se sklání pod tíhou dítěte v náručí. Babička přistoupí k oknu, vytáhne recept a řekne: “Dcero, potřebuji jen pár řádků, bojím se, že nebudu mít dost peněz.” Lékárník najde bankovky a řekne: “Tolik mi dlužíte.
Starší žena, která špatně slyší, hrábne prsty do své ošoupané peněženky, vytáhne poslední mince a zjistí, že jí chybí pár hřiven, které potřebuje na rozměnění mincí. Lékárník odvrátí zrak, zvedne blistr a pokračuje v obsluze mladé matky.
Nebohá žena jde k okénku a se slzami v očích se snaží vrátit peníze do peněženky. V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že té osobě musím pomoci. Šel jsem k němu a nabídl mu svou pomoc. Babička mi nejdřív nevěřila. Dívala se na mě jako na mimozemšťana. Oči jí stále mrkaly a slzy, které jí sahaly skoro až k bradě, najednou zamrzly.
Pak jí zřejmě svitla myšlenka, že jí nabízíme bezplatnou pomoc, a chytila mě za ruku, jako bych se snažila utéct. Její přilnavé prsty se mi zaryly do ruky jako kleště, až to zabolelo.
Už tehdy mě napadlo, že je to nejspíš poslední naděje, které se drží. Šli jsme k oknu a babička znovu vytáhla recept. Teprve teď jsem řekla: “Všechno, co je na seznamu, prosím.” Tady jsem opět zažil cizí pohled – jenže tentokrát od lékárníka. Nakonec jsem přidala seznam potřebných léků, pro které jsem do lékárny přišla, protože jsem na ně v návalu nadšení málem zapomněla.
Když jsme s babičkou odcházely z lékárny, stále opakovala: “Bůh tě ochraňuj, má dcero”. Dal jsem jí do pěsti dvě stě hřiven, ale ona odmítla a chtěla odejít. Dalo mi hodně práce ji přesvědčit, že to dělám z celého srdce. Když jsem se podíval na její pomalu se šourající postavu, najednou jsem se z nějakého důvodu hrozně styděl. Jako by to byla moje vina, že si naši staří lidé nemohou koupit základní léky.
Od té doby jsem obzvlášť citlivý na staré lidi v obchodech, lékárnách nebo žebrající.
