Tak se stalo, že jsem hned po maturitě dostal příležitost odjet pracovat do Evropy. Samozřejmě jsem odjel a matka mě v tomto rozhodnutí podporovala. Žili jsme tehdy všichni společně, já, matka a můj mladší bratr. Bratr tehdy ještě chodil do školy
. Táta zemřel, když jsem právě nastupoval do ústavu, ale vždycky snil o tom, že se vydáme do světa, takže jsem si jeho sen moc přál splnit. Máma pak už s nikým nechodila, věnovala se mně a bratrovi, i když by nám nevadilo, kdyby měla svůj osobní život. Ale mého otce velmi milovala, takže takovou myšlenku ani nepřipouštěla. A tak jsem odešel. Komunikace s rodinou byla vzácná, počítač jsme tehdy doma neměli, takže jen velmi vzácné hovory, protože byly drahé. Z maminčiných slov jsem se dozvěděl, že se jim daří dobře. Čas plynul, Andrij, můj bratr, dospěl a přivedl si do našeho bytu přítelkyni.
Maminka říkala, že se brzy vezmou, protože Marie už čekala dítě. Byl jsem šťastný a zároveň jsem se obával, že můj bratr nemá čas získat vzdělání. Osm let jsem byl mimo domov. Osm dlouhých bolestných let. Ale získal jsem neocenitelné životní zkušenosti. Přišel čas, kdy jsem si uvědomil, že už nemůžu dál. Že se opravdu chci vrátit domů a navštívit svou rodinu. Vždyť můj synovec už začal chodit do školy a já ho nikdy neviděla. A mámě se po mně strašně stýskalo.
Přijel jsem nečekaně, s dárky. Dveře mi otevřela cizí dívka.” – Pozdravy! “Vy musíte být Marie.” – “Ano, a kdo jste vy?” Pustila mě dovnitř a zavolala mého bratra. Objali jsme se a seznámili se s jeho ženou. Zeptal jsem se: “Kde je maminka?” Bratr se podíval do podlahy, ale jeho žena Marie mi odpověděla: “Maminka tu už dlouho nebydlí.” Hned mi došlo, že něco není v pořádku.” – “Kde bydlí?” –
“No, teď bydlí na ubytovně.” – “Cože?” podíval jsem se na bratra, ale ten mlčel a stydlivě se díval jinam.” – “Andreji, vysvětli mi, co se děje?” – “Ano, miláčku, nečekali jsme tě, jsi tady a dožaduješ se vysvětlení. Běž za mámou a zeptej se jí,” řekla pohotová Máša. Řekl jsem jim, že se vrátím, a šel jsem k mámě domů. Tolik slz, tolik emocí. Zjistila jsem, že když Andrij přivedl Mášu do bytu, okamžitě jí přidělil role. Ona nosí dítě, její muž pracuje a máma dělá všechno kolem domu. Matka tehdy nic neříkala, v podstatě tak žili i před ní, ale už tehdy bylo jasné, že Máša je velmi statečná dívka.
Po Mariině porodu musela její matka opustit práci, aby se mohla starat o vnuka, a Máša raději neplýtvala svým mládím na pleny. Maminka měla svého vnuka velmi ráda a nemohla ho odmítnout. Když však dítěti bylo pět let, snacha řekla, že se v dvoupokojovém bytě tísní. “Dítě potřebuje samostatný pokoj.” “Našla jsem vám báječnou ložnici. Bydlí tam tví vrstevníci, věř mi, nudit se nebudeš.
Z jejího bytu do pronajatého pokoje na ubytovně! Udivila mě drzost snachy a lhostejnost bratra! Pak mi maminka řekla, že vnuka stejně vodí s sebou, málokdy přespává doma. Mladí lidé prý potřebují bydlet. a skutečně, Váňa, když přišel ze školy, šel k mé matce domů, ne k sobě. Rozhodla jsem se, že prodám svůj podíl v bytě a nechám ji bydlet na ubytovně samotnou. Jestli chce, ať jde bratr s ní.” – Prodávám svůj podíl, odkoupíš ho? Máme spolu dítě.
– Znovu to zopakuji. Odkoupíš můj podíl, nebo ho mám prodat?” Večer přišla Máša s bratrem do matčiny ložnice. Byl jsem u matky. “Tak když po nás chceš peníze, musíš si Váňu vychovat sám!”
Pochopil jsem, že o syna nestojí. Ochotně souhlasili. Ivanka a moje matka se mnou odletěly do nového života. O tři roky později mi zavolal bratr. Řekl, že Maria odešla za jiným mužem a on je teď úplně sám. Po nějaké době prodal byt a odletěl k nám. Nemohl jsem mu zakázat, aby s Váňou komunikoval, protože to byl jeho otec.
