Nataša stála na balkoně a lítostivě se dívala na tchyni, která seděla potmě na lavičce u vchodu: má ji zavolat? Kdyby se ji pokusila zavolat, Marie Matvijivna by zvedla hlavu a zavrtěla by s ní: „Ještě chvíli posedím.
Tchyně vyšla na čerstvý vzduch, až když byla lavička úplně volná: nerozuměla městským hovorům svých vrstevníků – o bydlení a komunálních službách, o vysokých cenách potravin a tak dále.
Celý život žila na vesnici a dva roky byla nucena žít se synem a snachou. „Máma to vzdala,“ povzdechla si Nataša a obrátila se na manžela: „Je čas splnit její přání.“ „Ještě chvilku počkáme, ještě není připravená se přestěhovat!“ ‚To je v pořádku,‘ odpověděla Nataša. Odpověděl muž. Před dvěma lety dům Marie Matvijivny vyhořel a zůstaly po něm jen základy.
Kromě domu shořelo všechno – stodola s kurníkem a slepicemi, malý skleník.
V té době byla na trhu a prodávala okurky a rajčata ze své zahrádky. Buď došlo ke zkratu v elektroinstalaci, nebo Marie Matvejevna zapomněla vypnout elektrický spotřebič, ale plameny se díky silnému větru rychle rozšířily a nebohá žena přišla a ocitla se v popelu.
Její krajané dlouho s dojetím vzpomínali, jak běhala po dvoře, umazaná od sazí a křičela žalem. Žila sama, nikomu kromě slepic se nic nestalo, ale její dům byl jejím hlavním majetkem. Když Marii Matvejevnu postihla urážka, syn Váňa a snacha Nataša ji vzali domů.
Dlouho byla napůl ochrnutá, ale pak začala trochu chodit. „Maminko, zůstaň ještě chvíli, není dobré, abys tolik chodila,“ požádala ji Nataša. „Ne, teď s tím nesouhlasím, a pak půjdu do své vesnice,“ odpověděla tchyně. všichni si mysleli, že se Marie Matvejevna zbláznila.
Možná si nepamatovala, co se stalo? „Myslíš si, že jsem blázen?“ Nataša se zeptala a usmála se na tchyni: „Ne, pamatuju si všechno, že dům vyhořel, že jsem byla v nemocnici. Myslím, že zůstanu u sousedky Poliny, je taky svobodná, budu jí pomáhat s domácností a s důchodem se pomalu zase postavím na nohy.
Vím, že ty taky nemáš z čeho žít, a teď mi roste vnučka, tak jí vezmu pokoj. Tady mě nepotřebují.
Nikdo jí nechtěl říct, že její sousedka a kamarádka, babička Polina, nedávno zemřela a všichni příbuzní si už rozdělili její dům a vyhrožují si vzájemnými žalobami. Polina jí byla nejbližším člověkem, nejen citově, ale i proto, že žila nejblíž. Marie Matvejevna měla ještě oblíbenou mladší sestru Aňu, ale ta žila na severu a tamní podnebí je velmi drsné. A tak má dva syny
– Váňu a mladšího Dimu, jenom Míťa je pořád na moři, na vlnách – je to námořník, motorista, pořád na cestách. Marii Matvejevně nejvíc vadí, že žije v pokoji své studující vnučky, která si do svého pokoje nemůže pozvat ani kamarádky.
„Babičko, už není ta doba, teď všichni komunikujeme přes internet!“ ‚To je přece pravda,‘ řekla. Vysvětlila vnučka Ljuda své babičce. „Co je to za komunikaci?“ Babička se podivila.
Kromě toho, že Marie Matvijivna vnučku omezovala, nechtěla se plést do života syna a snachy, viděla, jak bídně žijí.
Snažila se jim nebýt na obtíž a pomáhat s úklidem a vařením, ale nemohla to dělat tak jako snacha – babička chodí s obtížemi a levá ruka jí špatně funguje.
Když slyšela o babe palina, dlouho křičela a pak řekla: „Děti moje, nezlobte se, ale já jsem se pevně rozhodla: dejte mě do domova důchodců. Ivanko, ty máš plnou moc, napsala jsem ti ji v nemocnici, můžeš všechny tyhle problémy vyřešit za mě. Prosím, opravdu si chci s někým promluvit.
A jestli tam dostaneš hodně peněz, tak prodej mou zemi. Možná to bude levné, ale aspoň kolik! Rozhořčení Nataši, Vani a lidí neznalo mezí, ale postupně si jejich babička zvykla. Váňa podobně a vzal papíry na domov důchodců a řekl, že pozemek prodal, ale s tím zařízením je taková byrokracie – ta byrokracie je strašná.
Peníze dal řediteli, ale ten stejně dostane novou práci, čeká na přání. Ale teď, jak dlouho to trvalo, začátkem podzimu, už se nechtějí stěhovat, děti a vnuk odcházejí sami. Když se Marie Matvievna vrátila domů po večerní procházce, řekla hned ze zápraží:
„Váňo, jestli mě v pondělí nevezmeš k lidem a nepůjdeš k lidem, nějak půjdu sama, a já to vím! Sama přijdu za ředitelem a řeknu: Ať mi dají postel, peníze už máte, stát je povinen mi ji poskytnout!
Celý víkend se Váňa někde ztratil. V neděli pozdě večer se objevil o něčem, co majitel vlka pošeptal Nataše a řekl matce, aby se sebrala – dohodl se na všem s ředitelem domova pro lidi mladého věku, zítra bude mít postel, a dokonce jakoby vlastní pokoj.
Druhý den ráno se vydali k Vanině staré „Ladě“. Marie Matvievna nechápala, proč syn jezdí autem po silnici ke svému lesu, když je třeba jet úplně na druhou stranu. – Mami, tam byla cesta rozkopaná, teď už jen po objížďce je třeba jet! Váňa odpověděl. Tak dobře! Sousední vesnice už známe a tady je vesnice, kde žila Marie Matviivna.
Stařenka mimovolně zavřela oči – nechtěla vidět rodné ulice a prodaný pozemek, na kterém před dvěma lety žila.
Když zavřela oči, ucítila, jak auto brzdí a vjíždí do nějaké brány. Musela otevřít oči. Auto vjelo na její vlastní místo s novým domem z červených cihel a u brány stála a usmívala se její sestra – Ankuška. Marii Matvievně se zdálo, že omdlévá, všechno v jejích očích plavalo.
Když se stařenka probrala a políbila sestru, musela jí všechno vysvětlit, i to, jak málem zkazila celé překvapení.
– Maminko, nikdo neprodal pozemek, a tak jsme se rozhodli, že hned postavíme nový dům! Řekla jsem jí Váňo – Nechtěli ti nic říct, prostě jsme si vzali půjčku a Mitka poslal pěknou sumu peněz, došlo k takovému zlepšení a stavba – Páni! Teď máš tři pokoje, velkou kuchyň s verandou, dvojitý kotel, sprchu, záchod.
Přesněji řečeno, ty a teta Ana – byla tady půl roku, navždy odešla ze severu, zabývala se vnitřními opravami, také čekala, až se s tebou setká, ale trpěla – ještě překvapení! Ale kdybys měl ještě dva týdny, stodola by byla úplně hotová s kuřecím kopem, ale ty nechceš čekat!
A Mitka by přišel za dva týdny, a ty jsi vzal všechny plány a zboural to!
A Marie plakala a smála se a vzala si sesterskou radu, syn, snacha, dcera jim nemohla dost poděkovat. Kdo by to byl řekl, že se chystá takové překvapení? No, proč mlčeli – malá druhá a druhá Sul, která nebyla šťastná! Jaká radost, když se najdou takoví lidé!
