Lidé si berou děti z dětského domova a já jsem se rozhodla vzít si cizí babičku z domova důchodců. Ten den se mnou všichni příbuzní přestali mluvit. Jen od příbuzných jsem slyšel:
– Teď je taková doba, a tak je život těžký, a také jste si přivedli do domu starého muže!
Nikdo nás teď nenavštěvuje. Ale nechápu, že jsem si udělala špatné lidi, teď mě nepodporují, smějí se za mnou, říkají, že jsem se úplně zbláznila. A o to jde. Každý si bere děti z dětského domova a já jsem se rozhodl vzít si cizí babičku z domova důchodců.
Nikdo z mých přátel a sousedů mé jednání neschvaloval. Všichni jako jeden obrátili prst v chrámu se slovy: -No taková je doba, a tak je život těžký, a vzali i košík na chleba do domu! Ale jsem si jist, že jsem udělal dobře. Je to můj život a já se musím rozhodnout co nejlépe. Ale je smutné, že se ke mně příbuzní chovají jinak, než kdybych je požádal o peníze nebo pomoc.
Od nikoho si nic neberu. Žili jsme čtyřikrát: Já, mé dvě dcery a moje matka. Bohužel před osmi měsíci zemřela moje maminka, kterou jsme všichni velmi milovali, a zůstali jsme tři. V průběhu těchto měsíců jsme s dcerami zjistily, že máme ještě spoustu sil a času a můžeme ho věnovat na pomoc druhému člověku.
Měl jsem blízkého přítele ze školy, který mi ve třiceti letech místo budování rodiny a kariéry jen zkazil život. Nejsmutnější na tom je, že žil tak, jak chtěla jeho matka do důchodu. Když ho přestala dávat, prostě ji předal do domova důchodců, nějak před sebou dostal její byt a peníze šly do větru. Několik let žil bez bídy, nikdy se nijak neodmítal, a pak peníze utekly a on se o matce nezmínil, nezajímal se o ni, ani nevěděl, jestli je ještě na světě.
Znal jsem tetu Raju od dětství, stejně jako ona znala mě. Jednou za měsíc k ní chodila s dcerami na návštěvu a přinášela různé dobroty. Teta Raya měla z našich návštěv jako malé dítě radost, nikdo kromě nás k ní nechodil. Nápad mé dcery se setkal s obrovskou pozitivní odezvou a mladší Světlana, které je nyní pět let a je docela šťastná, vykřikla:
“Budeme mít zase babičku! Ale neumíte si představit, jak na můj nápad reagovala teta Raya! Hodně plakala, jakou radost musela cítit, že ji to uklidnilo. Už jsou to téměř dva měsíce, co žijeme s babičkou Rayou duše na duši. Všichni ji milujeme a ona miluje nás. Jen nedokážeme pochopit, kde babička, která je na světě už osm desítek let, bere tolik energie.
Vždyť každý den vstává v šest hodin ráno a my se probouzíme s vůní čerstvě upečených palačinek nebo lívanců. Doma dělá všechnu práci, i když po ní nic nechci. Myje nádobí, připravuje nám chutné jídlo. Dává mi celý můj důchod, abych si mohla koupit jídlo a zaplatit služby, protože ona do obchodu nechodí, je to pro ni těžké. Rodiče mě přestali navštěvovat. Zdálo se, že mě všichni odmítají, ale nikomu jsem to nevyčítal.
