Tolika probudil hluk v kuchyni, někdo zřejmě myl nádobí. Ale kdo to mohl být, když Tolik neměl ženu a jeho matka neměla klíče od bytu, do kterého se nedávno nastěhoval. Tolik se nejprve bál, že by to mohli být zloději. Sebral odvahu a zakřičel: – Hej, kdo je v kuchyni, mami, jsi to ty? To je tvoje žena. -Co tím myslíš, moje žena? Já žádnou ženu nemám! -Já jsem manželka z budoucnosti, ne teď, ale za rok tu budu. -Co to říkáš, z jaké budoucnosti?
-Nikdy jsi neviděl film? -To se stává jen ve filmech. Jak se jmenuješ? Irena. Dobře, dost řečí. Udělám snídani a odejdu. A ty jdi zase spát. -Ireno, tvoje jméno je tak neobvyklé, že jsem tě chtěl vidět. -Jmenuji se sice tak, ale jsem obyčejná holka, nic neobvyklého. -Nejsem ošklivá, že ne? -Nejsem, pořád mě honí kluci. Tolik přesto nemohl pochopit, jak je to možné. Ale bylo velmi zajímavé a příjemné si s tou ženou povídat, už jen svým hlasem zútulňovala dům. A pak telefon pod polštářem prudce zazvonil. Byla to jeho matka:
– „Toliku, nechala jsem ti na stole snídani. -Co myslíš tou snídaní? Jeho žena ji právě vaří. -Toliku, ty ještě nejsi vzhůru? Říkal jsem ti, abys tolik nepil. Ale ty jsi mi pořád říkal, že má kamarád výročí a že je všechno pod kontrolou. Vidím, že je to pod kontrolou. -Tak to vypadalo… -No, snídaně je na stole. A o víkendu jsem byla na návštěvě u kamarádky, přijela za ní neteř, je to taková krásná holka. Chci se s ní seznámit, jmenuje se tak zajímavě – Irena. -Cože? Mami, taky bych se s ní chtěla seznámit. -Tolik, ty se musíš ještě vzpamatovávat ze včerejšího večírku. Zůstaň doma.
