Nedávno jsem v supermarketu potkal svého přítele. Vypadala smutně, a tak jsem se jí zeptala, jestli je v pořádku. V odpovědi se mi svěřila se svou situací: “S prvním manželem jsem se rozvedla, když byla naše dcera ještě velmi malá. Dlouho jsem nechtěla žádný nový vztah, byla jsem z mužů úplně zklamaná. Uplynulo téměř deset let, než jsem potkala jeho – muže svých snů. Nejdřív jsme se scházeli tajně, ale nedávno mě požádal o ruku a já přijala..
Vrhla jsem se do příprav na svatbu a požádala svou bývalou tchyni, aby si k sobě na čas vzala mou třináctiletou dceru. Vycházejí spolu velmi dobře a zdá se, že dcera má svou babičku ještě raději než mě.
Konečně se mohu věnovat svému osobnímu životu. Své mládí jsem věnoval dceři, živil ji a vychovával. A její otec ani neplatil výživné. Možná by konečně přispěla i jeho rodina? Zeptala jsem se dcery, jestli by nechtěla zůstat u babičky delší dobu.
Nic neřekla a mně se zdálo, že ji to ranilo. Miluji svou dceru, ale nemyslím si, že je spravedlivé, aby si můj bývalý žil podle svého a já se musela vzdát svého osobního štěstí. Mluvili jsme s dcerou a ta nebyla nijak zvlášť nadšená, ale ani nic nenamítala.
Zdálo se mi však, že ji to zraňuje. Nechci, aby se cítila opuštěná. Samozřejmě ji časem vezmu zpět, ale teď chci žít se svou milovanou osobou a věnovat se sobě. Jak mohu své dceři pomoci pochopit mé rozhodnutí a zajistit, aby se neurazila?”. Upřímně řečeno, tato situace mě šokovala. Jak můžete dát přednost muži před svou dcerou? Opravdu jí nerozumím.
Když jsem byla malá, také jsem často zůstávala s babičkou, i když to bylo kvůli práci, ne kvůli vztahům. Zášť však přetrvává dodnes. Dítě by nemělo chápat život svých rodičů, naopak matka by měla brát ohled na pocity svého dítěte. Nevím, jak se její rodinný život s tímto mužem vyvine, ale možná od sebe dceru navždy odstrčí. Nemám pravdu?
