Jsme obyčejná průměrná rodina. Já jsem povoláním lingvistka a překladatelka a můj manžel je řidič sanitky. Nemohu říct, že bychom vydělávali hodně, ale na živobytí nám to stačí. Po narození prvního dítěte se naše rodina potýkala s dočasnými finančními problémy. Viděla jsem, že pro manžela je těžké nést všechno na svých bedrech. Podařilo se mi dohodnout se s nadřízenými a začala jsem pracovat na dálku. Bylo to tak jednodušší. Netrávila jsem mnoho času na cestách. Měla jsem téměř volný rozvrh.
Na tom všem byl jen jeden problém – občas jsem musela nechat syna několik hodin bez dozoru. Moje maminka žila v jiném městě, manžel pracoval a tchyně byla mou jedinou pomocnicí. Můj pracovní den začínal v deset hodin. Požádali jsme Marinu Alexandrovnu, aby syna vyzvedla v 10 hodin.
Na pár hodin, abych stihl dokončit práci před obědem. Bydlela blízko, bylo to pro ni snadné. Souhlasila, ale zřejmě to tak nechápala. Nejdřív přišla v devět hodin, abych „se mohla připravit do práce a udělat manželovi snídani“.
Pak začala chodit o půl hodiny dřív, později i v osm, a pak ještě víc, tchyně zaklepala na dveře v sedm, když jsme ještě spali. „Maryno Oleksandrivno, za tři hodiny mi začíná pracovní den. Není třeba vyzvedávat vnuka tak brzy,“ říkala jsem jí. ‚A ty začni dřív než ostatní, víc toho uděláš, víc vyděláš,‘ odpovídala pokaždé. Když jsem končila v práci před obědem a zavolala jí, odmítala mi syna přivézt. Jednou jsem čekala až do večera. V té době se moje dítě obvykle chystalo spát.
Oblékla jsem se, abych šla pro syna, ale manžel mě předběhl. K jeho matce to bylo jen 10 minut chůze, ale manžel byl pryč asi 40 minut. Nezvedal ani telefon. Už jsem nemohla sedět doma. Šla jsem pro něj. Když jsem dorazila, dveře byly k mému překvapení otevřené. Ze dveří jsem slyšela tchýnino nadávání: „Ne, ty tomu nerozumíš, se mnou mu bude líp. Na co potřebuje matku, když má tebe a mě? Nemáš ani ponětí, jak vychovávat dítě. Přiznejme si to: chlapci bude objektivně lépe se mnou.“ – Co to meleš, Marino Alexandrovno, – vtrhla jsem do kuchyně, – Maxim už k tobě nikdy nepřijde, – řekla jsem a odešla jsem s jejím synem z domu. Cestou ven se mi manžel dlouho snažil něco vysvětlit, ale já ho neposlouchala. Po tomto incidentu už můj syn s babičkou nikdy nebyli sami.
