Když bylo mému synovi sedm let a byli jsme ještě malá rodina, jezdili jsme někam mimo město. Zastavili jsme na benzínce, koupili si zmrzlinu a jeli dál a užívali si: léto, horko, zmrzlinu, mou ženu, mého syna, milost. Pak můj syn otevřel okénko a vyhodil obal.
Rychlost auta byla nízká, takže jsem se dokázal rychle zorientovat a zaparkovat auto na krajnici. Potichu jsem vystoupil z auta, otevřel kufr, uvolnil jednu z tašek s nákupem z Auchanu, vytáhl syna z auta a požádal ho, aby posbíral všechny odpadky z krajnice.
Syn byl pyšný, manželka se snažila zasáhnout, ale byla poslána do auta poslouchat hudbu a já jsem synovi vysvětlil, že dokud mi nepřinese plnou tašku odpadků, dál nepojedeme, a tudíž budou všechny slíbené “dobroty” pryč. Syn se rozplakal a pak se s jistým vzrušením v očích vydal sbírat odpadky. Vzal jsem druhý pytel a následoval ho.
Za necelou půlhodinu jsme vyčistili malý úsek silnice od stop po činnosti našich lidí a vrátili se k autu. Pak jsem synovi vysvětlil, proč šel sbírat odpadky: protože Ukrajina je jeho vlast a svou vlast je třeba milovat. Mluvil jsem hodně, s příklady, ale tak, aby to pochopil.
A nakonec se mě syn zeptal: “Proč jsi šel se mnou na sběr? “Za to, že jsi vyhodil obal z okna, můžu hlavně já. Něco mi chybělo ve výchově, a proto jsem si ten trest musel vytrpět spolu s tebou.
” Mému synovi bude brzy třináct, má dvě malé sestry a včera jsem s radostí sledovala, jak je učí neodhazovat odpadky. Jsem svému tátovi vděčná – jeho životní moudrost v naší výchově mi velmi pomáhá učit své děti správné cestě.
