Můj syn se téměř před deseti lety oženil s rozvedenou ženou. Ona už měla dceru z prvního manželství. Krásné dítě jménem Christina.
Nebo Khrystia, jak jí říkala její matka. Khrystinu jsem adoptoval jako svou vnučku. Nikdy jsem nerozděloval svá vnoučata na příbuzné a nepříbuzné. Pomáhal jsem synově rodině, jak jsem mohl, někdy penězi, jindy péčí o vnoučata, aby si manžel a manželka mohli odpočinout. S tchyní jsme se nehádaly.
Ale nebyly jsme si nijak zvlášť blízké. Její bývalý manžel platil pravidelně výživné na jejich dceru, ale nechtěl ji vidět. Před rokem se Khrystia vdala. Můj syn a já jsme na svatbu nebyli pozváni. Řekli, že svatba je jen pro rodinné příslušníky. Ukázalo se, že já a můj syn jsme pro ně cizí lidé. Já jsem v pořádku, ale můj syn, který ji deset let vychovával, není rodina? A otec, kterému se policie pouze omluvila, je rodina?
A já se cítila špatně. Přijala jsem ji za svou, starala jsem se o ni jako o vnučku… Ale mlčela jsem, abych zachovala klid v rodině. Můj syn tu urážku také spolkl, i když z jeho tváře bylo jasné, že ho takové zanedbávání také bolí.
Dva měsíce po svatbě jsem zdědila byt. Byl to jednopokojový byt. Nájemníky jsem pronajímal a dostával jsem dobrý příplatek k důchodu. Před několika dny mi volala snacha. Řekla mi, že Khrystia je těhotná, že mladí lidé nemají peníze na pronájem bytu, a požádala mě, abych vnučku a jejího manžela pustila do bytu, který pronajímám.
Ukázalo se, že když jdeš na svatbu, tak to není rodina. A když nemáš kde bydlet, tak jsem rodina já, babička. Ještě jsem jí neodpověděla. Ale pravděpodobně to udělám. Někdo si možná myslí, že je zbytečné pamatovat si urážky, ale já nehodlám “chápat a odpouštět”. Dokonce se divím svému synovi, jak mohl s touto ženou po takové urážce dál žít!
