Dcera mě požádala, abych ji nechal na chvíli u její rodiny. Měli zase nějaké problémy. Řekla jsem, že ji i vnučku ráda vezmu k sobě. Samozřejmě bych je nenechala bez domova, ale nechtěla jsem, aby u mě bydlel můj zeť. Jednou jsme takovou zkušenost měli. Bydleli jsme spolu všichni tři, ale on se vůbec neumí pořádně chovat a nechce takhle vydělávat peníze. Ať si žije, kde chce. Moje dcera se vdala, když jí bylo dvacet.
Nedokázala jsem ji přesvědčit a zajistit, aby to neudělala. Natálie, moje dcera, je velmi tvrdohlavá a vždy dosáhla toho, co chtěla. A tak se rozhodla, že si Antona vezme.
A pak jsem ji požádala, aby s dítětem nespěchala. Ten chlap vzal mou dceru na ubytovnu. V jednom pokoji jsme byli čtyři: Anton, jeho matka, nevlastní otec a mladší bratr.
Dodnes nechápu, jak moje dcera souhlasila, že tam bude žít, na tomhle pekelném místě.
Můj zeť pracoval jako prodejce domácích spotřebičů a jeho plat byl nízký. Natašu jsem živil a šatil, dokud nedokončila univerzitu. Po ukončení studia si našla dobrou práci ve své profesi. Práce byla těžká, ale zvládala ji. Natálie pracovala ve velké firmě jako účetní, měla tam vysoké postavení. Když jsem se zeťáka ptala, proč nechce změnit práci, vždycky měl nějakou odpověď: potřebuje přátele, země je v krizi nebo je všude málo placený.
Byla to pro něj jen ztráta času. A Natálie byla úspěšná, její pozice byla povýšena, vydělávala dobré peníze. Jejího zetě vyhodili a našel si jinou špatně placenou práci. Tehdy dcera zjistila, že je těhotná. Ale nic mi neřekli. Zjistila jsem to, až když jsem viděla Natašino břicho. V posledních měsících těhotenství nepracovala. Anton neměl na nic čas. Přišli ke mně bydlet, žili jsme spolu několik měsíců.
Dcera porodila, jejich výdaje se zvýšily, ale zeť nepřinesl ani korunu. Všechno jsem dělala já a dcera se ho vždycky zastala. Když jsem žila s Antonem v jednom domě, připadala jsem si jako hospodyně. Neuklízel po sobě, ani talíře do dřezu neuklízel.
Trpěla jsem to, nic jsem neříkala, ale jednoho dne jsem řekla všechno, co jsem si myslela. Byla jsem z toho všeho unavená. Odešel z bytu a starala se o mě dcera. Pořád mi říkala, že její manžel je moc hodný. Také si sbalila věci a šla bydlet na ubytovnu k Antonovým rodičům. Několik týdnů jsme spolu nekomunikovali. Pak si začala vodit vnučku a vztah se zlepšil. Já jsem však svého zetě nechtěla vidět. Pak za mnou přišla a řekla mi, že její tchyně je těhotná a nemají dost místa. Řekla jsem jí, že ji i s vnučkou bez problémů přijmu, dokonce bych byla ráda. Ale Antona ve svém domě nechci. Dveře mého bytu jsou pro ně vždycky otevřené. Své rozhodnutí nezměním. Ať se rozhodne sama.
