Myslela jsem si, že jsem v manželství šťastná. Ale nežili jsme spolu dlouho, manžel mě opustil. Vzal všechny naše úspory na vlastní dům a prostě od nás utekl. Zůstala jsem sama v pronajatém bytě s půlroční dcerou v náručí. Ani nevím jak, ale jako první se to dozvěděla moje tchyně a přišla ke mně do bytu.
Myslela jsem, že se se mnou začne hádat, ale jakmile překročila práh, poručila mi: “Sbal si věci a pojď bydlet ke mně a ke své vnučce.” Snažila jsem se to vymluvit, ale bylo mi to velmi nepříjemné. S tchyní jsme už několik let nežily v míru. Ani jedna z nás od té druhé nikdy neslyšela vlídné slovo. Bylo to jen neustálé osočování a urážky. A když se manželova matka dozvěděla o mých problémech, byla jediným člověkem, který mi chtěl pomoci.
Dokonce i moje vlastní matka říkala, že pro mě a mou dceru není v jejím domě místo, protože už je tam těsno. Moje starší sestra byla proti, ona i její děti stále žijí s mojí matkou a moje matka celý život tancuje podle jejího not, moje matka vždy podporuje názor mé sestry. Budu ti moc vděčná,” sotva jsem se zmohla na vyslovení.
Poprvé v životě jsem tchyni ze srdce poděkovala. V té době byla jediným člověkem, na kterého jsem se mohla spolehnout. “Ale ty jsi jediná, kdo to dokáže! Nejsi mi cizí,” řekla a vzala mi vnučku z náruče. Ať si máma sbalí věci a my ji nebudeme rušit. “Budeš bydlet u babičky, drahá? Samozřejmě, že ano. Babička ti bude vyprávět pohádky před spaním, brát tě na procházky a zaplétat ti nadýchané vlásky. Při poslechu tchýniných něžných slov jsem nevěřila vlastním uším. Pořád říkala, že to dítě není její syn a že se k mé “vodce” ani nepřiblíží.
Rychle jsem si sbalila všechny věci, které jsem měla v bytě, a ještě ten večer jsme se s tchyní odstěhovaly. Ludmila Anatolijevna pro nás uvolnila svůj největší pokoj a sama se nastěhovala do malého. Překvapeně jsem přimhouřila oči a očekávala od této osoby co nejméně laskavosti, když mi tchyně řekla: “Proč se tak díváš? Dítě potřebuje prostor, brzy bude lézt po celém bytě a já pro sebe moc místa nepotřebuji. Udělej si pohodlí, za hodinu bude večeře, uvařím ti něco dobrého. Nabídla mi k večeři zeleninu v páře a vařené maso a řekla: “Nakrmte svou dceru. Samozřejmě, jestli chceš, můžu ti něco usmažit.
Ale dietní jídlo je pro dítě lepší. Záleží na vás.” V lednici byla celá police skleniček s různými dětskými příkrmy – asi je čas nakrmit naši krásku, nemyslíte? Jestli ti tenhle sortiment nevyhovuje, koupíme něco jiného.” “To mi řekni ty, nestyď se,” usmála se tchyně. Její laskavý přístup byl tak nečekaný, že se mě dotkl až do hloubi duše. Nikomu na mně a mé dceři nikdy nezáleželo tolik jako této ženě, kterou jsem vždy považovala za hlavního nepřítele svého života. Ani její otec ji nechtěl. Dokonce i moji příbuzní nás opustili a nebyli rádi, že jsem je požádala, aby s námi žili. Objala mě: – “Tak se uklidni, miláčku, nemá to cenu. Muži jsou takoví, nemůžeš se na ně spolehnout.
Nicholase jsem vychovala sama, tvého hloupého manžela. Jeho otec mě nechal s dítětem samotnou a utekl s druhým, když bylo mému Nicholasovi devět měsíců. Nikdy nedovolím, aby moje vnučka takhle vyrůstala. Už toho bylo dost, už toho bylo dost, vzpamatujte se! Vaše dcera vás teď potřebuje, právě teď, víc než kdy jindy. Nemohla jsem usnout, a tak jsem ještě deset minut plakala, vysvětlila tchyni, že jsem od ní takovou laskavost nečekala, a znovu jí poděkovala: “Upřímně vám děkuji, Ludmilo Anatoljevno. Nebýt vás, nevím, kam bychom s dcerou šly, vždyť jsem nezaměstnaná, nemám ani na chleba
– Uklidněte se, slibuji vám, že všechno bude v pořádku. Je to moje vina: vychovala jsem svého syna tak nezodpovědného. Proto jeho chyby napravím, jak nejlépe dovedu, a udělám vše, co je v mých silách, abych vám pomohl. Teď jděte spát. Když byl dceři rok, slavili jsme všichni tři: já, dcera a Ludmila Anatoljevna, naše milovaná babička a anděl. Poté, co jsem uložila dceru do postele, jsme odpoledne v kuchyni popíjely čaj a jedly koláč, když zazvonil zvonek. Ludmila Anatoljevna šla otevřít: “Mami, to je Natálie.
Natálie, a tohle je moje drahá maminka, Ludmila Anatoljevna. Mami, chceme tě poprosit, abys nás u sebe nechala půl roku bydlet. V práci se mi teď nedaří a na nájem už nemáme, takže potřebujeme našetřit nějaké peníze. Když jsem uslyšela manželův hlas, roztřáslo se mi celé tělo. Začala jsem se bát, že je tchyně pustí dovnitř a donutí nás s dcerou opustit byt. Jakmile jsem na to pomyslela, okamžitě se mi v očích objevily slzy.
“Vypadněte odsud, oba dva, opusťte můj byt! Vzal svou ženu a dítě a nechal je bez domova v cizím bytě, a ty jsi nepřemýšlel o tom, jak budou žít, co budou dělat? Tady je pro vás rozpis. Běžte, běžte, mrchy, a ty, Natalie, se starej o sebe, abys nezůstala bez peněz nebo s malým dítětem. Uvědomila jsem si, že jsem se v přítomnosti tchyně cítila velmi nepříjemně, a teď jsem se za tu nesmyslnou nevraživost styděla.
Moje tchyně se ani nestala mou druhou matkou, ale první. S Ludmilou Anatoljevnou jsme spolu žili pod jednou střechou téměř sedm let, než jsem se podruhé oženil. Mám velmi hodného manžela, který má mou dceru rád jako vlastní. Na mé svatbě měla tchyně čestné místo jako matka nevěsty. Moje dcera už chodí do školy a můj nejmladší syn se brzy narodí. Ludmila Anatoljevna netrpělivě očekává narození svého vnuka. Říká, že ho má velmi ráda. Přeji tchyni hodně zdraví a štěstí. Tak se z mé maminky stal úžasný člověk.
