Moje dcera má od dětství ve zvyku nosit k nám domů nejrůznější zatoulaná zvířata. Kočky, psy, ptáky, jednou dokonce ježka. Jsem si jistá, že si stejným způsobem vybrala i svého manžela. Máme zetě s vysokoškolským titulem, učitele ruského jazyka a literatury. Mohl bydlet na univerzitní koleji, ale neměl nic.
Po svatbě se dcera nechtěla nastěhovat k němu na kolej, a tak se nastěhoval k nám. Řekli si, že budou pracovat a šetřit peníze na byt. Nám to nevadilo. Máme dvoulůžkový pokoj, každý pár má svůj pokoj. A pak začalo to nejzajímavější. Ukázalo se, že náš zeť je divný. Chodí po domě jako duch, nekomunikuje s námi. To je v pořádku, my to po něm nechceme. Ale nehodlala jsem po něm uklízet jako po dítěti. Něco snědl, nechával drobky na stole, špinavé nádobí a ani jídlo neuklidil do lednice. Nejdřív jsem se na něj utřela, pak jsem to okomentovala, ale jen literární formou.
Řekl jsem, že „žebráci nemají služebnictvo“, což znamená, že jsem se neucházel o služebnou. To se mu nelíbilo, stěžoval si své ženě a udělal z toho celý skandál. Přišla za mnou dcera a ptala se, proč jsem si ho vybrala. Je to legrační, že? Taky jsem se smála. Požádala mě, abych si od nynějška dávala větší pozor: bere si naše slova k srdci. Přišlo léto. Můj zeť byl na dovolené. Myslela jsem, že si někde najde práci: šetřili na byt.
Ale uplynul měsíc – zůstává doma a s ničím nám nepomáhá. Manžel nakupuje potraviny, já třídím a vařím a dcera myje nádobí. O víkendech uklízíme my a on nedělá nic. Čte si knihy a píše nějaké básničky. Řekla jsem dceři, že to nebude fungovat. Buď by si měl najít práci, nebo nám pomáhat v domácnosti. Můj kocour je ještě užitečnější: aspoň chytá mouchy. Slyšel, jak si s dcerou povídáme. Vzdorně si sbalil věci k odchodu.
<<“Tvoje matka mě postavila o stupeň níž než zvíře. Moje dcera ho sotva přesvědčila, aby zůstal. O týden později přišla za mnou a za mým otcem a řekla, že si našli byt a stěhují se. Skutečně se přestěhovali. Zpočátku k nám chovali zášť. Pak si začali volat a nakonec se začali navštěvovat. Můj zeť zůstal stejný. Vždycky si najde něco, na co si může stěžovat. Přišli jsme k nim domů. Rukáv se mi zachytil o hřebík trčící ze zdi.
Varoval jsem je, aby si neublížili. Můj zeť to bral jako výtku. Pak nás přišli navštívit. Koupili jsme si novou televizi a jen jsme se tím chlubili a on říkal, že jsme to řekli schválně, že jsme chtěli zdůraznit, že málo vydělává. Jednou, dvakrát, třikrát – a dcera mi zase udělala poznámku. Ale to není mnou, to jsou jeho komplexy. Už víc než týden se mnou dcera nemluví. A nechala to být. Jinak zase řeknu něco nevinného a shledám se vinným.