Bydlím ve vesnici nedaleko města. V tomto domě jsem strávil dětství. Vychoval jsem zde svou dceru. Ale teď je mi přes šedesát a starat se o dům a pracovat na zahradě je stále těžší a těžší. Nedávno si děti mé sousedky vzaly k sobě mého přítele a i já jsem snila o tom, že se přestěhuji ke své dceři.
Děti tedy koupily nový byt. celý život jsem žila na venkově. Narodil jsem se a vyrostl tady. Šla jsem studovat do města, protože to nebylo daleko, minibusem se tam dalo dojet za půl hodiny, a tam jsem potkala svého budoucího manžela. Vzali jsme se téměř rok poté, co jsme spolu začali chodit. Bydleli jsme v pronajatém bytě a brzy jsme plánovali koupit si vlastní dům a splácet ho na splátky.
Oba jsme pracovali, a tak jsme začali šetřit peníze na zálohu. O necelé dva roky později jsem však otěhotněla. Šla jsem na mateřskou dovolenou, zatímco manžel pracoval. Pak nám začaly docházet peníze a on tvrdě pracoval a téměř každý den zůstával dlouho do noci. Brzy jsem si ale uvědomila, že to není kvůli tomu, že by plánoval povýšení, ale kvůli jiné ženě. Sám mi o ní řekl. Rozhodl se, že mě nebude “podvádět” a prostě odejde, a tak jsme se rozešli.
Vrátila jsem se do vesnice. V té době můj otec zemřel a my jsme s matkou společně vychovávali naši dceru. První rok můj bývalý manžel dceru navštěvoval, posílal peníze, občas přinesl dárky. Po roce začal jezdit stále méně a méně a pak přestal jezdit úplně a vše vysvětlil jednoduše: jeho nová žena má dítě a on teď nemá na naši dceru čas ani peníze.
Bohužel nebo naštěstí si dcera na svého otce ani nevzpomněla, byla to stále stejná rodina: já, moje matka a Mila. Nového manžela jsem si nikdy nenašla a veškerý volný čas jsem věnovala výchově dcery. Posílala jsem ji studovat do města, na univerzitu, platila jsem jí doučování, pomáhala jsem jí najít dobrou práci. Dcera pracovala, pronajala si byt a často mě navštěvovala.
Brzy začala chodit s hezkým chlapcem. Serhij nosil Milu na rukou, vážil si jí i mě, dával jí dárky, pomáhal s domácími pracemi, a když přijel do vesnice, nikdy nepolevil, takže lepšího manžela jsem si pro svou dceru nemohla přát. Nyní jsou manželé už osm let. Jejich syn roste a už začal chodit do první třídy. Pronajímají si byt, ale šetří na vlastní.
Od šedesátky se mi špatně pracuje na zahradě, hospodářství už nemám, protože se nemohu starat o krávy ani o prasata. Nedávno se jedna z mých sousedek a kamarádek přestěhovala s dětmi do města. Její syn si koupil velký dům a hned si k sobě vzal matku. Byla prostě šťastná, hned za mnou běžela s tou dobrou zprávou a pozvala mě na návštěvu.
Už jsem ji navštívil. Děti ji zbožňují a ona pomáhá s péčí o vnoučata a s domácností. Abych byla upřímná, žárlila jsem, protože i já jsem se chtěla dostat ze svého starého domu s děravou střechou, shnilou podlahou a prohýbajícími se zdmi do pěkného domu nebo bytu se svými dětmi. Ty by ke mně vzhlížely a já bych jim pomáhala. Je smutné sedět celý den sám ve starém domě. Takže když mi dcera zavolala, že se jdeme podívat na byt, byla jsem si jistá, že mě chtějí vzít do svého města. Nečekala jsem na mikrobus, pro tuto příležitost jsem si zavolala taxík a spěchala za dětmi.
Ukázalo se, že si koupili velký třípokojový byt v novostavbě. Budova byla již dokončena. “Moje děti si vzaly byt na klíč, takže vše bylo připraveno k nastěhování. Byla jsem překvapená, jak je byt velký a světlý. Byla tam prostorná kuchyň, samostatné WC a koupelna, velká světlá chodba, tři ložnice a dvě lodžie. co víc jsem si mohla přát? Vzhledem k tomu, že moje děti už byt se třemi ložnicemi koupily a pozvaly mě, abych si ho prohlédla, usoudila jsem, že mě určitě hodlají vzít k sobě. Když jsem se zeptala, kde bude můj pokoj, dcera mi řekla, že pro mě nemají místo.
Plánují druhé dítě, takže pro mě nemají pokoj. Málem jsem se rozbrečela, ale nějak jsem to udržela, ale dcera pochopila, že jsem rozrušená. Nejenže mě neuklidnila, ale řekla, že jsem jim zkazila překvapení. Řekla jsem jí, že si musím něco zařídit ve městě, a tak jsem se otočila a šla na autobusovou zastávku, abych se vrátila domů. Šla jsem a plakala. Říkala jsem si: neudělala jsem někde při výchově své dcery chybu? Možná jsem byla špatná máma?
Chápala jsem, že mi děti nic nedluží, že je to jejich byt, že jim nemůžu mít nic za zlé, ale dcera věděla, že už se nemůžu starat o dům a zahradu, že sním o bydlení ve městě, hned vedle nich. Tak proč dcera nemá místo pro mě?
