Se svým přítelem žiji už rok a půl. Je mi 28 a jemu 33. Zdá se, že jsme ve správném věku, abychom založili rodinu a měli děti, ale svatba a společná budoucnost nepřichází v úvahu. On už jednou ženatý byl a nechce to dělat znovu.
Říká, že mě potřebuje lépe poznat, aby pochopil, jestli budu dobrou ženou v domácnosti… Zpočátku jsem byla proti společnému bydlení a “zkušebnímu režimu”, ale když jsem pochopila, že náš vztah nechce rozvíjet jinak, souhlasila jsem, že s ním budu žít. Mladý muž bydlí v bytě, který zdědil po svém strýci.
Není příliš velký, ale pro nás dva je zcela dostačující.
Než jsme se nastěhovali, vysvětlila jsem mu svůj postoj: “Souhlasím s tím, že s tebou budu žít maximálně rok, a pak chci slyšet tvé rozhodnutí – pokud ne, tak se rozejdeme, abychom neztráceli čas”. Souhlasil neochotně, ale po svém. Brzy dal výpověď z vlastní vůle.
Byl jsem na jeho straně a snažil se mu pomoci v nouzi, a tak jsem se rozhodl odložit naši dohodu na lepší časy.
Dokonce na to zapomněl, stále si nenašel stálou práci, protože v našem městě letos zavřela spousta podniků. Chce pracovat jen ve svém podniku a nemá zájem pracovat jako taxikář nebo kurýr vedle svého zaměstnání. Všechny výdaje jdou na mou vrub. Sotva se protloukám.
Nakonec musím platit za služby, jídlo a další drobné výdaje. Myslí si, že milující žena by měla svého přítele podporovat a pomáhat mu. Ale on není ani můj manžel a nevím, jestli někdy bude. Můžete mi poradit, co mám dělat?
