Naše dcera se vdala před dvěma lety. S mými dohazovači jsme se rozhodli, že dáme dohromady peníze a novomanželům darujeme byt. Oba novomanželé pracovali, takže byli schopni z vlastních peněz byt dobře opravit. A pak nám dcera oznámila, že je těhotná. Všichni jsme měli z té dlouho očekávané zprávy velkou radost.
Ale následovala špatná zpráva – švagra vyhodili z práce. Řekli jsme si, že dětem pomůžeme s počátečními výdaji. Společně se svatebčany jsme šli do obchodu a koupili postýlku, kočárek, oblečení a pleny pro našeho budoucího vnoučka. Nakoupili jsme všechno, co se dalo. Zatímco dcera byla v nemocnici, zeť ležel na gauči a nehodlal jít do práce. Se švagrovou jsme dětem pomáhaly i po narození vnuka, kupovaly jsme jim jídlo a platily účty za služby.
A tak uplynul rok. zeť jako by se z gauče nezvedal, začalo mě to rozčilovat a štvát. – Dcero, proč tvůj manžel stále nepracuje? Nemůže přece jen tak sedět doma a nic nedělat, už je to rok. – Mami, má vysokoškolský titul, nikde nemůže sehnat práci. – Ať si někde práci najde, musí živit rodinu, vychovávat malé dítě.
– Pořád pro něj hledáme nějakou dobrou firmu, ale zatím nepotřebují zaměstnance. – Tak snad snížíme laťku a necháme ho najít si jinou práci. Kdyby byl tak cenný zaměstnanec, přijali by ho hned.
– Mami, o čem to mluvíš? Proč bychom měli ztrácet čas těmi rozhovory, když máme tolik nervů?“ – Samozřejmě, podle tebe je lepší trávit čas válením se na pohovce. Po tomto rozhovoru mi dcera měla za zlé. A nedávno jsme se všichni sešli u nás doma, abychom oslavili půlrok našeho vnuka. Rozhodli jsme se s mými dohazovači prostřít stůl, protože jsme věděli, že děti to samy nezvládnou. A pak můj zeť najednou řekl, že prarodiče byli na dárek pro vnuka skoupí. Po těchto slovech jeho matka vyjekla.
Po oslavě jsme si promluvili s dohazovačem a usoudili jsme, že zeť se v tom opravdu vyzná. Nyní jejich peníze omezíme, nebo jim dokonce nedáme žádné další. Budeme kupovat jen jídlo pro vnuka. Ať zeť konečně chodí do práce sám.
