Chci se s vámi podělit o příběh, který mě přiměl podívat se na to, čemu říkáme “rodina”, zcela novým způsobem. Čekala bych cokoli jiného než slova, která jsem slyšela od vlastních dětí, a to ještě ne tváří v tvář. Jmenuji se Anna a po většinu svého života jsem byla přesvědčená, že mám úžasnou rodinu. Vychovala jsem dvě děti – Kasiu a Piotra. Vždy jsem se jim snažila být tou nejlepší mámou.
Vše se začalo lámat, když děti vyrostly a začaly žít svůj život. Nedávno jsme s manželem Januszem slavili výročí svatby a pozvali děti na slavnostní večeři. Rozhodla jsem se připravit všechna jejich oblíbená jídla, aby se cítily výjimečně. Kasia a Peter dorazili se svými partnery a vypadalo to, že to bude skvělý večer. Neměli jsme moc peněz, ale něco jsme si dali stranou, abychom mohli uspořádat pěknou oslavu a pohostit děti. Všechno, co jsme dělali, jsme dělali pro ně
. Kdybychom měli slavit sami, asi bych udělala dort, Janusz a já bychom si dali každý sklenku šampaňského a to by bylo všechno. Ale nakonec to bylo naše výročí a chtěli jsme ho udělat výjimečné nejen pro nás, ale hlavně pro ně. Po večeři jsme s Januszem uložili naši nejmladší vnučku do postele. Omylem jsem zapnul elektronickou chůvičku a nechal ji v obýváku.
Vrátili jsme se do kuchyně dokončit přípravy. A pak jsme to uslyšeli… Rozhovor mezi Kasiou a Piotrem, po kterém se nám zhroutil svět. Mluvili o nás… Jak jsme staromódní, jak jim vadí náš způsob života, že se snažíme “koupit” si jejich náklonnost honosným stolem. Kasia si stěžovala, že vždycky musí předstírat, že se jí líbí, co pro ni děláme. Petr dodal, že bychom jim měli dávat víc peněz, místo abychom je utráceli za “hlouposti”, jako jsou tyhle večírky.
Zlomilo mi to srdce… Tolik let jsem si myslela, že jsme šťastná rodina. Možná jsme jim už nepomáhali finančně na každém kroku, ale dělali jsme pro ně všechno, co jsme mohli. Vychovávali jsme je, školili jsme je, pořádali jsme pro ně krásné svatby.
Vzpomínám si, jak Janusz vydělával peníze, aby pomohl Piotrovi splácet hypotéku, a já jsem si najednou uvědomila, že moje děti, moje vlastní děti, si mě vlastně neváží. Proč mi to neřekly do očí? Proč předstírali, že je všechno v pořádku? S Januszem jsme se rozhodli nic neříkat.Dělali jsme, že jsme nic neslyšeli, ale od toho dne se nic nezměnilo. Nevím, jestli jim někdy dokážu odpustit.
Nejde ani o to, co řekli, ale o to, že neměli odvahu to říct na rovinu. Že dali přednost lžím a pokrytectví před upřímností. Je možné něco takového napravit? Nemůžu na to přestat myslet. Selhala jsem jako matka? Udělala jsem někde na cestě chybu, kvůli které nás děti tak vnímají? Možná jsem je příliš rozmazlovala?
