Jednoho krásného jarního rána, když jsem šel do práce, jsem potkal dvanáctiletého chlapce s batohem na zádech, který při chůzi plakal.
Všiml jsem si, že lidé kolem něj si ho buď nevšímají, nebo se na něj jen ustrašeně dívají, ale nikdo se k němu nechtěl přiblížit. Trochu mě to znepokojilo, a tak jsem se rozhodl k chlapci přistoupit a zeptat se ho, co se děje. “Proč pláčeš, mladíku?” zeptal jsem se ho.
Zeptal jsem se s úsměvem a klidným hlasem. Chlapec se na mě podíval se slzami v očích a řekl: “Dnes jsem šel do školy dřív, ale byla zavřená a vyučování bylo zrušeno. Nic jsem o tom neslyšel a prostě jsem musel vstát dřív. Máma s tátou jsou v práci a klíče jsem nechala doma. Nemůžu jim zavolat, protože mám vybitý telefon.
Neboj, vyřešíme to. Neměla bys tolik brečet. Jsi dospělý,” řekla jsem a snažila se ho utěšit, “pamatuješ si telefonní číslo na rodiče?” “Ne,” řekl jsem. “Nevzpomínám si,” odpověděl. “Možná to máš někde zapsané,” navrhl jsem. Chlapec zavrtěl hlavou a oči se mu znovu začaly plnit slzami. Snažil jsem se ho uklidnit a řekl jsem mu, že situaci vyřešíme.
Řekl jsem mu, že pracuji nedaleko a můžeme si tam jít nabít telefon. Souhlasil a šli jsme ke mně do práce. Naštěstí jsem měla nabíječku, která pasovala na jeho telefon, a hned jsem ho zapojila. Zavolala jsem jeho rodičům, kteří byli překvapeni, že se jim ozývám, a poděkovali mi za pomoc.
Za půl hodiny přišel chlapcův otec a odvedl ho domů. V práci jsme s kolegy o situaci dlouze diskutovali a žertem mě nazvali chůvou. Ale stálo to za to, vidět chlapce znovu se usmívat. Škoda, že nikoho přede mnou nenapadlo mu pomoci.
