Když jsem ten večer přijela do porodnice s kontrakcemi, čekali jsme s manželem čtvrté dítě. To znamenalo, že v té době už byla naše rodina “beznadějně velká”. Můj druhý a třetí chlapec jsou dvojčata, ačkoli ani já, ani můj manžel jsme dvojčata v rodině neměli. Proto když jsem znovu otěhotněla, hlavní rodinná otázka (samozřejmě s nádechem humoru) zněla: “Co když to budou zase dvojčata?”.
Prarodiče byli velmi překvapeni a nejprve jsme museli všem pomoci. Díky ultrazvuku bylo možné při druhém vyšetření zjistit, zda jsem dvojče, nebo ne. Ale ne, čtvrtý “ninja” chodil sám. Nakonec to všechno skončilo… Byla jsem umístěna na jednolůžkový pokoj, který jsme si s manželem předem zaplatili. O několik hodin později mi přinesli dítě, aby mě nakrmili.
O několik minut později přišel do mého pokoje primář a s tupým pohledem řekl: “Osmnáctiletá žena dnes ráno porodila holčičku, napsala dopis o opuštění dítěte, zavolala si taxi a opustila porodnici. Po porodu sotva chodila, ale v nemocnici nechtěla zůstat ani o minutu déle. Vyvolávala záchvaty vzteku, a tak jsme ji museli pustit.
– A dívka je tak krásná, zdravá. A ty, jak vím, jsi opravdu chtěla dvojčata… – Přemýšlela jsem… Možná by sis to dítě mohla vzít?
– A napíšeme, že jsi porodila… – Nechci dát dítě do sirotčince. Jaký život tam dítě čeká? Slzy jen …. – Jistě, je to nelegální, můžete projít oficiálním procesem adopce, ale trvá to MĚSÍCE a není žádná záruka, že vám ho vrátí – a celou tu dobu bude dítě v útulku.
Je to škoda… Upřímně řečeno, žasla jsem… Vedoucí centra, Ljubov Stěpanovnu, jsem znala velmi dobře. Byla to příjemná žena, velmi milá. Komunikovali jsme spolu za zdmi porodnice. Proto mě nejspíš oslovila s tak “úlisnou” nabídkou.
