Bydlím ve vesnici nedaleko města. V tomto domě proběhlo mé dětství. Vychovala jsem zde svou dceru. Ale teď je mi šedesát, starat se o dům a pracovat na zahradě je stále těžší. Nedávno žily děti mých sousedů ve městě, také jsem snila o tom, že se k dceři přestěhuji. Děti si koupily nový byt, já jsem celý život žila na vesnici.
Narodil jsem se tu, vyrostl jsem tu. Šla jsem studovat do města, protože to bylo blízko, autobusem se dalo dojet za půl hodiny. Tam se seznámila se svým budoucím manželem. Vzali jsme se téměř rok poté, co jsme spolu začali chodit. Bydleli jsme v pronajatém bytě, brzy jsme plánovali koupi a vlastní bydlení, které jsme platili na splátky.
Oba jsme pracovali, takže jsme začali shánět peníze na první splátku. 2 roky trvalo, než jsem otěhotněla. Šla jsem na dekret, muž pracoval. Pak jsme začali utrácet peníze. Muž hodně pracoval, téměř každý den zůstával v práci až do noci. Brzy jsem však pochopila, že to není kvůli tomu, že by muž plánoval povýšení, ale kvůli jiné ženě. Ten muž mi o tom sám řekl. Rozhodl se, že mi nebude motat hlavu a prostě odejde.
Tak jsme se rozvedli. Vrátil jsem se do vesnice. Otec byl v té době pryč, já a matka jsme vychovávaly dceru. Bývalý manžel za dcerou první rok jezdil, někdy posílal peníze, někdy nosil dárky. Po roce se začal objevovat čím dál méně a pak přestal chodit vůbec, vše vysvětloval jednoduše: Jeho nová žena porodila a on teď nemá na naši dceru čas ani peníze. Bohužel nebo naštěstí si dcera na otce ani nevzpomněla. Takovou rodinu jsme měli pořád: Já, moje matka a Milo.
Nového manžela jsem si nenašla, veškerý volný čas jsem věnovala výchově dcery. Posílala jsem ji studovat do města, na univerzitu, platila jsem jí doučování, pomáhala jsem jí získat dobrou práci.
Dcera pracovala, pronajala si byt a často za mnou jezdila. Brzy začala chodit s hodným chlapcem. Sergej nosil Milu na rukou, vážil si jí i mě, dával jí dárky, pomáhal s domácími pracemi, a když přijel do vesnice, nikdy nebyl líný, takže jsem pro svou dceru nechtěla nejlepšího manžela. Byli manželé už osm let. Vyrůstá jim syn, který už chodí do první třídy.
Pronajímají si byt, ale odkládají si ho i pro sebe. Protože je mi šedesát let, těžko se mi už pracuje na zahradě, hospodářství už nemám, protože se už nemůžu starat o krávy ani o prasata. Nedávno se můj soused-přítel přestěhoval se svými dětmi do města. Její syn koupil velký dům a hned si k sobě vzal matku. Byla jen šťastná, hned za mnou přišla s tou dobrou zprávou, pozvala si hosty.
Už jsem ji navštívila. Děti ji prostě milují, pomáhá i s péčí o vnoučata a s domácími pracemi. Abych byla upřímná, záviděla jsem jí, protože jsem se také chtěla dostat ze své staré chalupy, do které zatékalo, měla shnilé podlahy a usazené zdi, do krásného domu nebo bytu pro děti. Dívaly se na mě a já jim pomáhala. Je smutné sedět celý den ve starém domě.
Takže když mi dcera zavolala, že se jdeme podívat na byt, byla jsem si jistá, že mě chtějí vzít do svého města. Nečekala jsem na autobus, při té příležitosti jsem si zavolala taxík a spěchala za dětmi. Ukázalo se, že si koupili velký třípokojový byt v novostavbě. Dům už byl uveden do provozu. Moje děti si vzaly byt s opravami na klíč, to znamená, že vše bylo připraveno k vyřízení. Zaujalo mě, že byt byl velmi velký a světlý.
Prostorná kuchyně, samostatné WC a koupelna, velká světlá chodba, tři ložnice a dvě lodžie. Protože si děti už koupily byt se třemi ložnicemi a pozvaly mě, abych si ho prohlédla, rozhodla jsem se, že mě určitě chtějí vzít k sobě. Když jsem se zeptala, kde bude můj pokoj, dcera mi odpověděla, že tam pro mě nebude místo. Plánují druhé dítě, takže pro mě nemají místo. Málem jsem se rozbrečela, nějak jsem se ovládla, ale dcera pochopila, že jsem rozrušená.
Nejenže mě uklidnila, ale řekla, že jsem je překvapila. Řekl jsem, že mám ve městě jiné věci, tak jsem se otočil a šel na autobusovou zastávku, abych jel domů. Šla jsem a plakala. Myslela jsem si: Udělala jsem někde chybu při výchově své dcery? Možná jsem byla špatná máma? Chápala jsem, že děti mi nic nevyčítají, že je to jejich byt, že si tam nemůžu nic nárokovat, ale dcera ví, že už se nemůžu starat o dům a zahradu, že sním o bydlení ve městě vedle nich. Proč pro mě dcera nenašla bydlení?
