Anna Petrivna se cítila velmi osamělá. Dnes má sedmdesátiny, ale místo aby je oslavila s příbuznými, sedí na lavičce na nemocničním náměstí a pláče. Syn ani dcera svou matku nepostrádali. Alespoň sousedka z domu nezapomněla a dokonce jí dala kapesník a sestra ji na počest narozenin pohostila jablky. Anna Petrovna byla v dobrém penzionu, ale personál byl zcela lhostejný. A přivedla sem svého syna.
Bydlela ve svém bytě, protože syn požádal, aby na něj přepsali bydlení, ale ona řekla, že se opravdu nic nezmění, že tam bude bydlet dál. Když byly dokumenty hotové, syn se nastěhoval ke své matce a své ženě a tato snacha byla stále nespokojená se vším, co Anna Petrovna dělala.
Syn se matky zastal a později mu tyto střety začaly být zcela lhostejné. Pak si Anna Petrovna začala všímat, jak si syn se snachou často šeptají. Pak si řekli, že matka shromáždila v penzionu věci – na Léčení zdraví, na odpočinek. Matka se mu podívala do očí a hořce se zeptala: “Dáváš mi bohatství, synu? Syn říkal, že je to jen na měsíc, ale nikdy nepřišel. Dva roky syn ani dcera matku nenavštívili.
A nejhorší je, že kvůli takovému synovi dříve urazila svou dceru. Sama Anna z vesnice, provdaná za Petra, žila v chudobě, ale jídlo měla z města. A pak přišel na návštěvu k jejím rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. A že je tam dobrý plat a bydlení je hned dané. Petr pak přesvědčil svou ženu, aby přijela do města, prodala dům, koupila byt a starého Záporožce.
Tak se mu stala nehoda a Anna zůstala sama se dvěma malými dětmi v náručí. Pracovala ve dne v noci, vytírala podlahy a uklízela, aby si vydělala drobné. Myslela jsem, že postavím děti na nohy a pomůžu jí tam, ale vůbec se to nestalo. Matčin syn nedal pokoj, pak za něj zaplatil dluhy, pak něco jiného. A Dařina dcera se vdala a s manželem se snažili získat prostředky na vlastní bydlení. Matka pak dala všechny peníze synovi, dcera jí vůbec nepomohla, a proto Daria často konfliktovala a říkala: Nedávej to mně, nedávej to jemu, schovej si to na stáří.
Později však byla synovi diagnostikována nemoc, na jejíž léčbu byly potřeba finanční prostředky. V té době už dcera potřebnou částku na bydlení vybrala, ale požádala ještě o něco málo. Anna nevěděla, co má dělat, synovo onemocnění nebylo nijak hrozné, ale zdraví bylo důležitější a peníze mu dala. Dcera se urazila, ale nic neřekla, vzala si s manželem půjčku.
Později se syn také oženil a rozhodl se koupit dům, matka mu ho dala, protože pak zase inkasovala částku. Darina se to dozvěděla a řekla, že už není matka, a když bude těžké, aby se nevěnovala. Dvacet let spolu nemluvily. Kdyby se mohla vrátit o hodinu zpátky, stejně by dala dvě, učila syna samostatnosti, před dcerou by se tak styděla, protože právě dala manželství a naplno se začala starat o syna. O tom všem přemýšlí a najednou slyší:
– Mami! Srdce mi puklo. Pomalu se vrátila. Dcera. Darius. Podklouzly jí nohy a málem upadla, ale její dcera vyběhla ven a zvedla ji. “Ach, jak dlouho jsem tě hledala, bratr se dlouho nepřiznal, ale pohrozila jsem mu, že byt zažaluju, a on se rozešel. S těmi slovy vešly do domu a posadily se na gauč v předsíni. Povídali si a vzali k sobě matku.
A v té době už měla Anna Petrovna dvě vnoučata a je jí vděčná, že jí teď pomohla. Společné bydlení v třípokojovém bytě Darininu manželovi nevadí. On i jeho žena jsou celý den v práci a doma s dětmi není taková nuda. Anna Dmitrijevna teď děkuje za každý den v rodině, kde cítí, že ji někdo potřebuje, a dny v penzionu jsou zapomenuty, jako hrozný sen.
