Anna Petrovna seděla na lavičce na nemocničním náměstí a plakala. Dnes jí bylo sedmdesát, ale ani syn, ani dcera jí nepřišli poblahopřát, zato sousedka z oddělení Eugenie jí blahopřála a dokonce jí dala malý dárek. A sestra Máša jí na počest narozenin darovala jablko. Penzion byl slušný, ale personál jako celek byl lhostejný. všichni samozřejmě věděli, že staré lidi sem přivádějí, aby se dožili svého věku děti, které se staly přítěží.
A Anna Petrovna sem přivedla syna, jak říkal, aby si odpočinul a léčil se, ale ve skutečnosti se snaše jen pletla pod nohy. Vždyť byt byl její, pak syna přemluvila, aby jí napsal dárek. Když ho požádal, aby podepsal papíry, slíbil, že bude bydlet doma a žít.
Ale ve skutečnosti to dopadlo jinak, hned celou rodinu přestěhovali k ní a začala válka se snachou. ale ona byla pořád nešťastná, nebyla tak připravená, v koupelně po odchodu špíny a mnoho dalšího. Začal plakat, pak přestal a začal brečet. Pak si Anna Petrovna všimla, že si začali o něčem šeptat, a jakmile jsem vstoupila do místnosti – zmlkli.
A pak jednoho rána syn začal rozhovor o tom, co potřebuje k odpočinku, k vyléčení. Matka se mu podívala do očí a trpce se zeptala:- v bohaté čtvrti mi dej, synu? vykřikla, nespokojená a zkrocená:- ale co jsi, matko, to je jen sanatorium. měsíc si poležíš, pak zpátky domů. přivedl ji, rychle podepsal papíry a rychle odešel, slíbil, že se brzy vrátí. Jednou se objevil:
Když uběhl měsíc a syn nepřicházel, zavolala na domácí telefon: “Jak se máš?” a aniž by poslouchala do konce, někam utekla. Zvedli to jiní lidé, ukázalo se, že její syn byt prodal a kde ho hledat, teď nebylo známo. Anna Petrovna proplakala několik nocí, stále věděla, že ji domů NEvezmou, že teď bude ronit slzy.
Koneckonců nejhorší je, že jí došel čas a urazila dceru kvůli synovu štěstí. Anna se narodila v Děrevně, kde se provdala za spolužáka Petra. Byl to velký dům, statek.
Žili málo, ale hlady neumírali. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se na mostě dobře žije. A plat je dobrý a bydlení hned dají. no, Petr a zapálil, jdeme. No, taky že jo.
Všechno prodali městu. Co se týče bydlení, soused nepodváděl, byt dostal okamžitě. Nábytek koupil starý Záporožec. Zde na tomto Zaporozhets a dostal Petr při nehodě.v nemocnici druhý den muž zemřel. Po pohřbu zůstala Anna sama se dvěma dětmi v náručí. Abych ji nakrmila a oblékla, musela jsem večer umýt podlahu ve dveřích.
Myslel jsem, že děti vyrostou a budou pomáhat. Ale nefungovalo to. syn se dostal do špatného příběhu, musel si půjčit peníze, aby to fungovalo, a pak rok nebo dva splácel dluh. Pak se Dášina dcera vdala, porodila dítě. Do roka bylo vše v pořádku a pak syn často onemocněl. Musela odcházet z práce a jezdit do nemocnic.
Lékaři dlouho nemohli stanovit diagnózu. Tehdy zjistil určitou bolest, kterou léčí pouze jeden ústav. Existuje však takový rozsah. Když dcera odešla do nemocnic, její manžel odešel, no, dokonce opustil byt. A tady někde v nemocnici potkala vdovce, jehož dcera měla stejnou diagnózu. oblíbili si jeden druhého a začali spolu žít.
O pět let později onemocněl, potřeboval peníze na operaci. Anna měla peníze, chtěla je dát synovi na první splátku za byt. no, když ji dcera požádala, měla výčitky, že je má utratit někdo jiný, protože synovy peníze jsou potřebnější.
No, a on odmítl. Dcera se na ni velmi zlobila a rozloučila se s ní s tím, že už není matka, a i když by bylo těžké s ní nejednat. a dvacet let spolu nemluvily. dašin manžel se uzdravil a vzal jejich děti odjel žít někam k moři.
Samozřejmě, kdyby se to všechno dalo vrátit, Anna by to udělala jinak. Ale minulost by se nevrátila, Anna se pomalu zvedla z lavičky a pomalu se vydala k penzionu. Najednou uslyšel:- Mami, srdce bylo položené. Pomalu se vrátila.
Dcera. Dasha. Nohy se jí zvedly, málem upadly, ale dcera vyběhla ven. Konečně jsem tě našla… můj bratr ti nechtěl dát adresu. Ale pohrozila jsem mu žalobou, že byt neoprávněně prodal, takže se okamžitě rozešel. s těmito slovy vešli do budovy a posadili se na gauč v hale. – Odpusť mi, matko, že jsem s tebou tak dlouho nekomunikovala.
Nejdřív jsem se urazil, pak jsem všechno odložil, styděl jsem se. před týdnem se mi o tobě zdálo. Jako bys chodila po lese a plakala. vstala jsem a ve sprše mi zatrnulo. Manželovi jsem všechno řekla a on šel a usmířil se se mnou. Přišla jsem, a tam jsou cizí lidé, nic nevím. Dlouho jsem hledal bratrovu adresu, našel jsem ji. A tady jsem. Pojď, půjdeš se mnou. Víš, který dům? Ten velký na pláži. A ten muž mě pokáral, jestli je matka nemocná, přiveďte ji k nám, a Anna se rozplakala a plakala. Ale byly to slzy radosti.
