V určený den jsem připravila synovo oblíbené jídlo a prostřela stůl. Když zazvonil zvonek, nevěsta mi podala kytici květin a usmála se. Děti mě navštěvovaly každý víkend. Jen vzhled snachy byl pokaždé víc a víc nespokojený. “Nino, co se stalo?” zeptala jsem se. Možná je jídlo bez chuti? Mohu přinést něco jiného. Stalo se tu něco, co jsem nečekal Před rokem se můj syn oženil. Ninina nevěsta byla velmi specifická osoba, možná proto, že byla předčasně opuštěná. Nelíbilo se mi to, ale syn nic neřekl. Byla to jeho volba, kterou jsem akceptoval.
Vzali se a začali žít v malém bytě u nevěsty, kterou opustili rodiče. Protože jsem věděla, že dívka zůstala téměř bez mateřské lásky, snažila jsem se k ní chovat co nejtaktněji. I když syna bylo někdy škoda – snacha neuměla vařit a s úklidem toho taky moc nenadělala. S mírnou nespokojeností v jejich životě jsem se nedokázala vyrovnat: dobře jsem věděla, že u ženy to není vůbec důležité. Čím více času uplynulo od jejich svatebního
dne, tím častěji přicházel syn na návštěvu – najíst se a požádat o dluh. Já jsem ho nezval, přišel sám. Prostě jsem ho nemohl nechat odejít, protože jsem věděl, že prostě bude mít hlad.
Kvůli tomu se začal zhoršovat vztah se snachou: jednou, když byl syn u mě doma, zavolala a řekla do telefonu tak hlasitě, že jsem to slyšel i já: – Máš svůj domov! Proč pořád chodíš ke své matce? Jdi domů! Logika snachy mi připadala divná: ona muže nekrmila, syn přišel za mnou a já jsem za všechno mohla. Přestala ke mně chodit, manželovi to zakázala a byla kategoricky proti mým návštěvám. No, bylo mi to líto, ale přijal jsem její rozhodnutí. Syna a jeho ženu jsem neviděl rok a půl. Někdy jsem držel telefon v ruce celé hodiny, spěchal jsem, abych synovi zavolal, ale bez odvahy jsem šel do kuchyně a začal něco dělat.
Nedávno mi syn poprvé za celou tu dobu zavolal a požádal mě, abych ho navštívil. Vzpomněl jsem si na své minulé chyby a řekl mu, ať ho ani nenapadne přijít bez manželky. Zasmál se a řekl: “V určený den jsem připravil synovo oblíbené jídlo a prostřel stůl. Když zazvonil zvonek, srdce mi zaplesalo – syn mi opravdu chyběl. Snacha mi podala kytici květin a usmála se. Přestali jste se urážet a rozhodli jste se pokračovat v komunikaci? Tato myšlenka mě inspirovala, protože není zlá.
Když si nevěsta svlékla kabát, uviděl jsem zakulacené bříško. Budu mít vnuka nebo vnučku! Začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl své rodině pomoci. U stolu panovala uvolněná atmosféra, syn a snacha ochutnávali koláče s čajem. Při vzpomínce na povahu nevěsty jsem se neodvážil položit otázku, kdo se má narodit – chlapec, nebo děvče. Ona sama také nic neřekla a při klidné otázce jejího syna jsem se považoval za ošklivého. Odešli domů a slíbili, že se vrátí příští týden. Syn mi začal volat o den později a já si říkala, jestli nepotřebuji pomoc: – Mami, v tak velkém bytě je to pro jednoho asi těžké a tvůj věk není stejný. Kdybys něco potřebovala, hned zavolej. Ta poznámka o věku se mě trochu dotkla:
Každý přece ví, že žena je tak stará, jak se sama cítí. Péče o syna pro mě byla důležitější. Děti mě navštěvovaly každý víkend. Jen vzhled snachy byl pokaždé víc a víc nespokojený. “Stalo se ti něco?” zeptal jsem se. Možná je jídlo bez chuti? Mohu přinést něco jiného. Promiňte, ale musím se zeptat, jestli je dítě v pořádku? Stalo se tu něco, co jsem nečekal. Nevěsta mě přistihla a nakonec mi vše vysvětlila vysokým tónem: – Sedni si sem a dělej, že se nic neděje! Myslel jsi na svého vnuka?
Proč bychom my tři měli žít v malém bytě a vy sám bydlíte v tak velkém bytě. Věděl jsi, že je těžké zjistit, jestli chceš byt prodat? Myslíte si, že jsme přišli jen k vám? Byt, samozřejmě. Všechno se to týká bytu. Slzy v mých očích se odvrátily. Žili jsme tu s manželem 30 let v duši. Můj dům byl plný šťastných vzpomínek a věcí mého milovaného manžela. Výsledek byl smutný – dětem nemohu pomoci. Nemohu prodat byt, prodat své vzpomínky – paměť každým rokem slábne a při pohledu na různé drobnosti, fotografie, tapety, které jsme společně vylepovali – jsem všechny emoce prožívala znovu. Nabídla jsem jim svou pomoc s půjčkou: prodám byt, nevěsta by mohla složit zálohu a já bych pomohla s měsíčními splátkami. Ale to jí nevyhovovalo: – Úvěr? Děláte si legraci? To jsi celý život pracoval pro banku?
Nevěsta se vrátila k mému synovi a přikázala: “Odejdi. Říkal jsem ti, že tvou mámu naše problémy nezajímají. Ať si tu sedí sám, my už nepřijdeme. Tenhle byt bude jednou tvůj. Jsou pryč. Teď nevím, co mám dělat. Budu mít vnučku, ale s největší pravděpodobností ji nikdy neuvidím – jak znám povahu nevěsty, neodpustí mi odmítnutí. A syn nepůjde proti své ženě. Možná bych opravdu měla prodat svůj byt? Ale jak znám svou snachu, nejsem si jistá, jestli vůbec nezůstanu na ulici.
