Když byla Tanya v osmé třídě, dostala její rodina bratříčka. Rozdíl mezi dětmi byl 15 let. Táňa měla daleko k dětské žárlivosti a zášti, zvlášť když jí rodina nevěnovala tolik pozornosti. “Dostala jsi pětku?” Matka ji lhostejně poslouchala: “A co jiného jsi měla dostat? Učení je hlavní náplní práce školáka. Žádná pochvala, žádná hrdost na dceru, samozřejmě pochopitelný fakt. Táňa začala matce nadšeně pomáhat s péčí o malého Alexeje.
Koupala ho, venčila, prala mu pleny. A ve škole dál dostávala očekávané pětky, čehož si nikdo nevšiml, stejně jako si nikdo nevšiml hromady vyžehlených plen, umytého nádobí nebo přebaleného dítěte. “Tak to má být,” řekl poučeně otec, jehož dcera byla doma jeho první asistentkou. “Tak to bylo od nepaměti. Ve stáří se o nás musíte postarat a Alexej je jiný.
Syn je pokračováním, kariérou, úspěchy a nadějemi. A vy, jako starší sestra, jste vždy povinna mu pomáhat. Je to tvá sesterská povinnost. A tak Táňa vystudovala vysokou školu, našla si práci, vdala se a měla syna. A její manžel si nevšímal čistého bytu, chutného boršče, dokonce ani toho, že Táňa kariérně roste a vydělává víc peněz než on.
“No, všechny ženy se snaží kvůli rodině,” řekl její manžel, “já bych s tebou nežil, kdybys byla jiná. “Jednoho dne mi umřel táta, bratr vyrostl a začal chodit na vysokou školu a máma začala být nemocná.” – “To je pravda. – “Musíš bratrovi pomoct,” volala maminka, “nedostal se na státem financovanou univerzitu, musí jít na placenou. Já nemám kde vzít peníze a ty jsi starší sestra.
Je tvou povinností pomáhat s výchovou a vzděláním mladšího bratra. A Táňa pomohla, zaplatila a zařídila. Aniž by se nad tím zamyslela, když požádala rodiče, aby jí bratra dali, aby měla komu pomáhat, koho učit a zařizovat. A o víkendech Táňa místo odpočinku běhala do bytu, kde bydlela, aby uvařila na celý týden, uklidila bratrův pokoj a naplnila matčinu ledničku. Vždycky jsme si mysleli, že dcera by měla rodičům pomáhat. Můj důchod byl skromný a Alexej potřeboval tolik věcí.
A pak se Táňa vracela domů a opakovala všechno, co právě udělala, protože byla manželka, musela. A o pár let později Táňa zaměstnala svého bratra Alexeje, který si za dva roky od ukončení vysoké školy nenašel nic vhodného. Půjčku použila i na zaplacení vzdělání svého syna, který také žil v naději na úspěch, ale na univerzitu se nedostal se správnými známkami. Pak Táně nějak došly síly. Začala být šedivá, unavená a rychle hubla.
Nemohla se však zastavit ve svém věčném běhu: “Musí se to udělat.” A když jí řekli diagnózu a stadium, ukázalo se, že už je pozdě něco dělat, ale může to zkusit, i když je to velmi drahé. “Kde vezmu tolik peněz,” řekl jí manžel, “měla sis všimnout dřív, že s tebou není něco v pořádku. A co když to nepůjde? Bude ti to jedno a já budu muset zaplatit dluhy?” – Budu se ženit,” odpověděl bratr, “na svatbu jsem si našetřil. “Jak budu žít?” – Maminka se trápila: – Přijede za mnou snacha? Je to všechno tvoje vina.
Nedávala jsi pozor, nenapadlo tě, že bys rodinu vystavila takovým výdajům. Jsi sobec. Měli jste věnovat pozornost tomu, že se mýlíte. “Měla jsem, měla jsem, měla jsem,” znělo Táně v uších. Teprve když její syn zjistil, jak je to s jeho matkou a kolik peněz potřebuje, šel klidně napsat žádost do ústavu a peníze zaplacené za rok, a to bylo v září, mu byly vráceny. A pak dostal práci. A Tanya se začala léčit. A pomohlo to.
A jako by si Táňa spolu s nemocí narovnala záda a splatila všechny své obrovské dluhy vůči všem. Pronajala si byt, opustila manžela, pak se rozvedla a peníze z prodeje svého trojciferného platu rozdělila na tři díly. Ona a její syn si každý vzali hypotéku na byt a její manžel peníze promrhal a vrátil se na předměstí, k prarodičům. A její matka žije s bratrem a jeho rodinou, snaží se Táně dluh připomínat, volá a nadává.
A nakonec byl její bratr požádán, aby dal Tanye výpověď v práci, protože se ho přestala zastávat a krýt jeho kecy. A teď je z ní nevděčná dcera, která nesplnila očekávání, nevěrná manželka, která okradla svého manžela o byt, sestra, která bratrovi nijak nepomohla, a dokonce vzala na svá bedra i babičku. Ale poprvé v životě, v šesti letech, Tanya nikomu nic nedluží. Je téměř mladá, téměř zdravá a má syna, ze kterého vyrostl překvapivě slušný člověk. Škoda, že jsem ten náklad nemohl vyložit dřív a zapomenout na věčný dluh. Ale lepší pozdě než nikdy.
