Byli jsme tři – já, Snizhana a Lena. Seznámily jsme se v prvním ročníku studia a od té doby jsme si blízké.
Myslely jsme si, že jsme nejlepší kamarádky, ale až jedna příhoda nám ukázala, jak moc jsme se mýlily… Jednoho dne mi Snizhana zavolala, že sedí s Lenou v kavárně, a pozvala mě. Řekla jsem, že tam brzy přijdu, a začala jsem se chystat, ale brzy jsem si všimla, že Snizhana zapomněla zavěsit. A zaslechl jsem docela zajímavý rozhovor:
-Brzy tu bude… -Proč jsi ji pozval, vždyť se spolu bavíme. -Bude uražená. No a co? O nic nejde. Vrátí se ve svém elastickém tričku. Nevím, kdy si naposledy koupila šaty, a naposledy se nalíčila nejspíš před pěti lety. Pak se ozval hlasitý a dlouhý smích.
Vypnul jsem telefon. Bylo to neuvěřitelně frustrující, ale rozhodl jsem se to tak nenechat. Natáhla jsem si nové šaty, nalíčila se, obula podpatky a vyrazila na schůzku. Moji “přátelé” samozřejmě vyskočili, objali mě a zasypali mě komplimenty.
Podívala jsem se na ně a usmála se. Zanedlouho mi nabídli, že mi půjdou nakoupit. “Skvělé.
Ukážu jim to.” – “Ano, děvčata, to je dobrý nápad. Už mě nebaví nosit vytahaná trička.” Bylo vidět, že to nečekaly. Ale moje představení teprve začínalo. “A jak se ti líbí make-up?” – “Je krásný, proč se ptáš?” “Už pět let jsem se nelíčila.
Myslela jsem, že si moje ruce už nic nepamatují. A vůbec, jste báječní přátelé, že jste mě tolik let hostili s vyhrnutou košilí a bez make-upu. V tu chvíli bylo všem jasné, že ranní telefonát nedopadl tak, jak Snížek plánoval. “Uklidni se, jen jsme hasili požár.” – Ocenila jsem tu vřelost. Děkuji ti, že jsi byl tolik let mým přítelem. Ale ode dneška zapomeň na mé telefonní číslo.
