– Zlato, nemůžeš jít se mnou na ples? Motá se mi hlava, spadnu a nebude tam nikdo, kdo by mi pomohl… – Miláčku, pojď mi pomoct s úklidem…
A tak dále, skoro každý víkend. Tchyně volala Hanne a slabým sytým hlasem ji prosila o pomoc. Hanne byla velmi milá dívka a nedokázala pomoc odmítnout. A teď jí zazvonil telefon. “Drahoušku, nezapomeň zajít do lékárny pro nějaké léky,” zašeptala tchyně slabým hlasem.
V domnění, že stiskla tlačítko přerušení, se se smíchem a veselým hlasem obrátila ke své přítelkyni: “Tak co? Jsem snad talentovaná herečka? Umím dobře zahrát na city téhle slepice bez mozku?”
– “První uchazečka o Oscara za nejlepší ženský herecký výkon! Její kamarádka se zasmála. Anna byla ohromená. Z její tchyně, tak jemné a milující, se vyklubal opravdový parchant. Vypnula telefon. S obtížemi se vrátila domů, padla na pohovku a dlouho plakala.
Nelitovala toho, že ji zneužil, ale toho, že byla prostoduchá a neviděla pokrytce za maskou dobrosrdečnosti. Ještě ten večer manželovi všechno řekla. Ten to překvapivě přijal s klidem. “To je moje matka,” řekl.
Hanna nechápala – věděl snad o hrách její matky? Ale byla příliš rozrušená tchýniným znechucením, než aby se manželovi postavila. Nechala to na později. Když jí tchyně znovu zavolala, Anna jí to řekla: Anna jí řekla: “Běž pro Oscara, drahá tchyně. Tchyně zuřila, že si někdo dovolil strhnout jí masku.
Samozřejmě to byl skandál. Matka samozřejmě dala synovi ultimátum: “Buď já, nebo ona!” Syn si samozřejmě vybral matku… Anna byla z rozvodu nadšená. Sama by se při své mírné povaze nikdy neodvážila podat žádost o rozvod. Nedokáže však pochopit, proč dovolila, aby se k ní tento “milý pár” takto choval.
