Dětem jsem všechno řekla přímo u stolu, protože se nemohly dočkat, až zjistí, kdo zdědil majetek. Můj syn se s křikem zvedl od stolu a řekl, že do domu už nikdy nevkročí.
Dcera a její chamtivý manžel si dokonce vzali televizi, kterou kdysi dostali jako svatební dar, ale nechali ji u nás doma, protože ve svém bytě měli novější model, ve kterém jsem žila mnoho let, mám dvě děti, ale život to zařídil tak, že žiji sama. Manžel mi zemřel před šesti lety a děti žijí odděleně.
Nikdy jsem na ničem pro své děti nešetřila, vždy měly nové hračky, kvalitní oblečení, spoustu různých dobrot, které si v té době mnoho jiných rodičů nemohlo dovolit. každý rok jsme měli dovolenou u moře – jezdili jsme do Oděsy, několikrát jsme byli v zahraničí. Manžel pracoval jako ředitel v jedné z největších továren v okolí a žili jsme si dobře. Všem takový život vyhovoval, ale život se přizpůsobí.
Manžel dokázal dětem zajistit bydlení, udělal tam dobré opravy, objednal nábytek z kvalitního dřeva – nelitoval. Když manžel onemocněl, nejdřív jsme je o pomoc nežádali, protože jsme měli našetřené peníze, ale jeho stav se zhoršil a potřebovali jsme ještě víc peněz, a když jsme požádali o pomoc naše děti, nejstarší syn nám dal potřebnou částku na léčbu, ale hned nám oznámil, že už žádné peníze nemá, takže máme žádat jeho dceru, ne jeho. Poděkovala jsem mu a mlčky odešla domů..
Bylo těžké si uvědomit, že děti, kterým jste se celý život věnovali, teď nechtějí pomáhat vlastnímu otci. Naše rodina měla spoustu přátel. Můj manžel vždy pomohl každému, kdo potřeboval pomoc. Takže po rozhovoru se synem jsem se na něj už neobrátila a neobrátím se ani na dceru, protože má lakomého manžela, kterému je líto kupovat dětem pamlsky, protože počítá každou korunu. Ze začátku nám pomáhali jeho podřízení, kteří mi každý měsíc posílali peníze, jsem jim za to moc vděčná. Manžel se uzdravil, ale o dva měsíce později dostal infarkt.
Přepsal na mě veškerý svůj majetek. Řekl: “Nechal jsem dost pro děti a všechno ostatní je tvoje.” Syn a dcera se dokonce trochu zlobili, že jim otec nic nenechal, ale co čekali? V nemocnici byli jen dvakrát, když byl nemocný, a když se uzdravil a byl doma, nenašli si ani volnou hodinku, aby mohli tátu a mámu navštívit! Zpočátku bylo těžké si uvědomit, že jsem teď sama, ale časem jsem se s tím smířila.
Děti za mnou jezdily velmi zřídka, takže jsem neviděla ani vnoučata. Několikrát jsem navštívil dceru a pak syna, ale bylo jasné, že jim moje přítomnost radost nedělá, takže jsem je nikdy nenavštívil na déle než na jeden den. Moje sousedka mi vždycky pomohla. Byla z početné rodiny, ale vždycky si našla čas, aby mě navštívila, a když jsem byla nemocná, starala se o mě, kupovala mi léky a někdy u mě chvíli zůstala. Po dlouhé nemoci, o které mé děti ani nevěděly, jsem se rozhodla sepsat závěť. Svůj byt, auto a malý domek jsem odkázal sousedce Anně.
Byl jsem tomuto dítěti velmi vděčný, že se o mě postaralo, a tak jsem svého činu nelitoval. V den mých narozenin mi děti zavolaly.
Poděkoval jsem jim za blahopřání a řekl jim, že jsem sepsal závěť. Jakmile se to dozvěděli, hned řekli, že přijedou všechno zkoordinovat, protože to nebyl telefonický rozhovor. Nevadilo mi říct jim všechno z očí do očí. Takhle alespoň převzali iniciativu a přijeli za mnou.
O víkendu přijel můj nejstarší syn a později i dcera s manželem. Anna mi pomohla uvařit večeři a prostřít stůl a pak odešla domů – o mém rozhodnutí ještě nevěděla. Dětem všechno řekla hned u stolu, protože se nemohly dočkat. Můj syn s křikem vstal od stolu a řekl, že sem už nikdy nevkročí, a dcera se svým chamtivým manželem si dokonce vzali televizi, kterou kdysi dostali jako svatební dar.
Zůstala jsem tedy sama se dvěma dětmi, které se staraly jen o dědictví, a ne o vlastní matku. Bylo mi líto, že se moje děti staly takovými, ale pro ně se všechno měří penězi a jejich matka je nula.
