Před mnoha lety jsem se od kamarádky dozvěděla, že jsem těhotná. Jakmile to zjistil, bez vysvětlení mě opustil. Byla jsem zničená a nevěděla jsem, co mám dělat.
Snažila jsem se ho najít, ale jeho přátelé mi řekli, že odešel do války a má jinou přítelkyni.
Když jsem se vrátila k rodičům a řekla jim o své situaci, nejprve se zlobili, ale pak se rozhodli mě podpořit.
Porodila jsem zdravého a krásného chlapečka a moji rodiče byli nadšení, že se stali prarodiči. Prvních několik měsíců bylo těžkých a museli jsme se vypořádat s mnoha pomluvami a odsudky od sousedů. Nicméně z mého syna vyrostl chytrý a pohledný chlapec a nám už bylo jedno, co si lidé myslí. Ale mně to bylo jedno i předtím.
Když se můj syn chystal na vysokou školu, můj bývalý partner se zničehonic objevil a chtěl se s ním setkat. Chtěl udělat test DNA, aby se ujistil, že je jeho otcem.
Můj syn byl u toho, když mu to jeho otec řekl a řekl mu, že nepotřebuje otce, který nevěří jeho matce.
Byla jsem ráda, že to můj syn tak cítí. Celé ty roky bez jeho otce jsme byli šťastní a já věděla, že můžeme být šťastní i v budoucnu.
Kdyby se otec mého syna opravdu chtěl setkat se svým synem, udělal by to už dávno, ne když mu bylo 22 let a ne ve zkušební době.
