Po svatbě mě Vasyl přivedl k sobě domů a já začala žít s jeho tchyní. Naděžda Ivanovna mi dokonce zakázala používat pračku a vlastní jsme si koupit nemohli, protože prý nebylo kam dát.
Své i manželovo oblečení jsem prala ručně. Jednou za mnou přijela na návštěvu matka z vesnice, ale tchyně ji nepustila dovnitř. Matka položila tašky, které si přinesla, ke dveřím a přenocovala u sousedů.
Těžko si na tu dobu vzpomínám, ale teď už tchyně bydlí v cizím domě! S Vasylem jsem se seznámila v ústavu, když jsem byla studentkou druhého ročníku. Jako školačka jsem se do něj upřímně zamilovala a brzy jsme se vzali.
Přivedl mě do svého bytu, kde žil se svou matkou Naděždou Ivanovnou. Měl ještě bratra Andrije, který v té době sloužil v armádě. Byt byl třípokojový, pro všechny v něm bylo dost místa, a tak jsme se s Vasylem usadili v jednom z nich. Mírně řečeno, tchyně mě nepřijala dobře.
Snacha na jejím území nebyla součástí plánů Naděždy Ivanovny. Ve skutečnosti měla pro roli snachy vyhlédnutou jinou dívku, sice nepříliš krásnou, ale s vlastním domem a dobrým věnem.
A tu si syn přivedl domů vesnickou dívku, která se bála udělat krok, aby nezpůsobila tchýninu nelibost. Rodiče Vasyla neměli moc rádi, vychovávala ho babička a otce vůbec neznal.
Přesto se tchyně po vojně musela syna ujmout. Tak se stalo, že ji snoubenec opustil, jakmile zjistil, že čeká dítě: nebyl připraven na rodinný život a Naděžda Ivanovna byla gramotná a hezká. Opět, kam by šla s dítětem, a tak tříměsíční chlapec zůstal u babičky. Matka se však už na jeho životě nepodílela.
Brzy se vdala a měla dalšího syna, Andreje, a jen jednou vzala nejstaršího syna na návštěvu do města, ale otčímovi se to nelíbilo, udělal skandál a Vasilij už matku nikdy nenavštívil.
Dětskou zášť podnítil i Andrij, kterého v létě také na chvíli přivezli do vesnice. Neustále se chlubil dary od rodičů, o kterých se mému muži tehdy mohlo jen zdát.
Chudák bratr Vasilij, zbavený rodičovské lásky, žil ve starém domě, v chladu a hladu, jen občas viděl ubohou hrstku sladkostí, ale babička ho o lásku nepřipravila. Bez podpory rodičů nemohl Vasyl získat vzdělání – po škole šel okamžitě pracovat, pak nastoupil do armády.
Později studoval dálkově, na částečný úvazek. Matka svého mladšího syna milovala a pravidelně mu posílala balíčky a peníze na vojnu. Léta strávená s tchyní byla velmi těžká a dnes na ně nechci ani vzpomínat. Mým snem bylo se od ní co nejdříve odstěhovat, ať už kamkoli.
Naděžda Ivanovna, která čekala, až se Andrej vrátí z armády, se cíleně snažila dostat nás z bytu a dělala pro to všechno. Můj Vasilij si mě nebral na paškál, ale tchyně se mnou v jeho přítomnosti vůbec nemluvila.
Ale když nebyl doma, říkala mi věci, které mi škodily.
Když k nám přišla na návštěvu moje matka, tchyně ji nepustila do dveří, matka musela přespat u sousedů, Bůh jí žehnej. Znala tchyni velmi dobře, takže všemu rozuměla i beze slov. Manželovi jsem si nestěžovala, vyhýbala jsem se skandálům, ale o víkendech jsem vycházela z domu, jedno kam, šla jsem na procházku do parku, do kina, muzea, knihovny, ale mimo domov, protože tchyně byla doma, což znamenalo nové hádky a nedorozumění.
Dívala jsem se do cizích oken a upřímně snila o svém vlastním – o útulném koutku, sice malém, stísněném, ale mém, kde by se neozývaly urážky a kde bych se nemusela choulit v koutě a utíkat před neustálými stížnostmi. Kde bychom s manželem a našimi budoucími dětmi žili v klidu a blahobytu. Rodil se ve mně nový život, ale já jsem napůl hladová a unavená po vyučování chodila po závějích a vyptávala se kolemjdoucích na pronájem bytu.
Můj život se změnil v peklo, když se Andrij vrátil z armády, a tchyně, posedlá touhou ho co nejdříve provdat, aby vyhnala naši rodinu nejstaršího syna, mě jen sžírala. Zakázala mi používat pračku, protože si ji kdysi dávno koupila za vlastní peníze; chtěli jsme si koupit vlastní, ale nebylo ji kam dát, zato ona se v našem pokoji až do noci hlasitě dívala na televizi.
Vůbec jsem se nevyspala. Bylo to prostě moc smutné a já jsem nemohla nic říct, protože jsem žila v jejím domě, podle jejích pravidel. Když se nám narodil syn, přestěhovali jsme se nakonec na ubytovnu, do pokoje, který Vasyl dostal v práci. Synovi byly dva týdny. Byla to maličkost, že v malé kuchyni jako v úlu jsem měla stejná práva jako ostatní, nikdo mě neurážel, nekoukali mi do hrnců a netřískali otráveně pokličkami.
Tchyně nikdy nepřišla, i když bydlela kousek od nás. Andrij se zase oženil, se ženou, která, jak se brzy ukázalo, byla o pět let starší než on. Já jsem s nimi nekomunikovala, v domě tchyně jsem stále nebyla vítána, ale Vasyl se s bratrem vídal velmi často a navštěvoval je.
V nově utvořené rodině se teď dělo všechno; nová snacha nechtěla matce v žádném případě ustupovat, znala svá práva a uměla jich při vhodné příležitosti využít. Andrij nám opět prokázal službu – odebral nám místo v pořadníku na bydlení. Když jsme měli dostat byt, narodilo se jim druhé dítě – nesporná výhoda -, takže naši rodinu odmítl, vyřadil ji ze seznamu a jeho rodinu zařadil na čekací listinu. Naděžda Ivanovna se bála našeho návratu.
Kdyby jen věděla, že bych u ní nebydlel za žádné peníze. I kdyby měl můj muž námitky, rozvedla bych se s ním a odešla na vesnici k rodičům, ale do jejího bytu bych se nikdy nevrátila. Ale tchyně to nevěděla a přemluvila Andreje, aby se bytu vzdal, a fronta se vrátila k nám, ale Andrej si za to vzal určitou částku peněz. Nakonec jsme se přestěhovali do našeho bytu, kde jsem si konečně oddechla. S Andrijem to šlo z kopce. On i jeho žena začali pít. Pak ho opustila i s jejich dvěma dětmi a odešla za jiným mužem.
Andrej také nepotřeboval děti a jeho vnoučata zůstala v rukou Naděždy Ivanovny.
Ona syna nechtěla znát, ale ani on v ní neviděl babičku. Když se Naděžda Ivanovna už nemohla starat o vnoučata, Andrej ji nepotřeboval, a kromě toho si právě přivedl domů novou ženu a matka mu jen překážela. Jednoho dne přišel Andrej k nám domů a řekl, že si potřebuje vzít matku k sobě, že už je z ní unavený a že je čas, aby se o matku staral jeho nejstarší syn.
Odmítl jsem se o tom vůbec bavit, Vasyl se mnou bez nadšení souhlasil. Po nějaké době Andrij umístil Naděždu Ivanovnu do domova důchodců, kde žila dalších 25 let ve špatných podmínkách. „Byly doby, kdy mi jí bylo velmi líto a chtěla jsem ji vzít k sobě, ale když Vasyl tchyni navštívil, nikdy o mně neřekla jediné dobré slovo, vzpomínala na mě jen ve zlém. Proto s ní nechci žít, protože ona nikdy neocení mou laskavost. Bude nám jen znovu a znovu kazit život.
