Včera jsme koupili starý dům ve vesnici od mladého páru. Když jsem vešla dovnitř, rozplakala jsem se, manžel se trápil.

Koupili jsme dům ve vesnici. Prodával ho mladý pár, který říkal, že jejich rodiče nic nepotřebují a že jim před rokem zemřela babička.

Po její smrti dům nikdo nenavštívil, ale oni ho přišli prodat. Zeptali jsme se jich, jestli si věci vezmou. Odpověděli: Odpověděli: “K čemu nám je tento odpad, ikony jsme si vzali a zbytek můžete vyhodit. Muž se podíval na stěny, kde se rozzářily čtverce ikon. “Proč jste si je nevyfotografoval?” Ženy, muži i děti se dívali na zdi vesnického domu. Rádi si stěny zdobili fotografiemi. Vzpomínám si, jak jsem přišla k babičce domů a uviděla novou zarámovanou fotku mě a mé sestry.

“Ráno jsem se probudila, uklonila se rodičům, dala pusu manželovi, usmála se na děti a mrkla na tebe – a den začal”. Když babička zemřela, přidali jsme její fotografii na zeď a teď, když přijedeme na vesnici (které se začalo říkat dača), vždycky ráno babičku políbíme. A dům jako by hned voněl koláči a čerstvým mlékem. Dědečka jsme nikdy neviděli, zemřel za války, ale jeho fotka visí uprostřed a babička nám o něm hodně vyprávěla, a když jsme se na fotku dívali, zdálo se nám, že dědeček sedí s námi, ale bylo to zvláštní, že on byl mladý a babička stará.

A teď vedle něj visí její fotografie. Pro mě jsou tyhle vybledlé fotky tak vzácné, že kdybych si mohl vybrat, co si vezmu, určitě bych si vzal fotografie. A tady jsou nejen ponechány samy sobě na zdi a v albech, ale cynicky zapsány jako odpad. Po koupi jsme začali uklízet, a víte, ruka se mi nezvedla, abych vyhodila věci této ženy, která žila pro své děti a vnoučata, ale oni ji prostě nechali Jak to vím? Psala jim dopisy. Nejprve je psala a posílala bez odpovědi.

A pak je přestala posílat a tři úhledné balíčky plné lásky a něhy zůstaly ležet v prádelníku. Bylo mi to líto, přečetli jsme si je a já pochopil, proč je neposlala. Bála se, že se ztratí, a tady byly v bezpečí, myslela si, že si je přečtou až po její smrti. A dopisy obsahovaly celý příběh, o letech jejího života za války, o rodičích a prarodičích – převyprávěla, co jí babička vyprávěla, aby se rodinné hodnoty neztratily, aby se na ně nezapomnělo. Jak můžete něco takového zahodit?”

“Něco takového přece nemůžeš vyhodit!” navrhla jsem manželovi se slzami v očích. “Myslíš, že jsou lepší než vnoučata?” Manžel zapochyboval:

“Nikdy mě nepřišli navštívit.” “Možná jsou staří, možná nezletilí, možná… Zavolám jim a zeptám se jich.” Přes vnoučata jsme se dozvěděli telefonní číslo a uslyšeli veselý ženský hlas:

“Tak to všechno vyhoďte! Ona nám ty dopisy posílá v balíčcích, my je poslední dobou ani nečteme! Neměla tam co dělat, tak se bavilaMuž ani neposlouchal, položil telefon. Řekl: “Kdyby teď stála vedle mě, uškrtil bych ji!”

“Víš co?” “Jsi spisovatelka, tak ty dopisy přelož do příběhů… Pak jim to ukážou…” “Jo, takové knížky určitě ani nečtou!” Manžel se ušklíbl: “Ale já za těmi lidmi zajdu, dostanu od nich písemné povolení.” A skutečně zašel a nechal všechno notářsky ověřit.

Já jsem mezitím nastoupila do metra. Víte, ve venkovských domech se sestupuje do podzemí přímo z domu a je tam zima, jako ve sklepě. A tam jsou sklenice s okurkami a marmeládou. A na každé sklenici je kousek papíru s vybledlým nápisem: “P.S.

Anna Lukianivna měla celkem šest dětí Všechny zemřely před ní (většinou při nehodách), až na poslední, zesnulou dceru, která všechno vyhodila do koše A maminka čekala, až přijdou děti s vnoučaty, pečlivě balila sklenice, s láskou je podepisovala Poslední sklenice s houbami byly datovány loni, to jí bylo 93 let. 93 let! Chodila do lesa sbírat houby a lesní plody pro svá vnoučata! A oni

Related Posts