Anna od dětství slýchala, že ženy v její rodině jsou nešťastné. Manžel její prababičky zemřel ve válce a babička kvůli pracovnímu úrazu. Otec její matky ji opustil, když jí byly tři roky. Často si představuje, že její vlastní manželství skončí nějakým dramatickým způsobem. I když si to vůbec nepřála.
Svého budoucího manžela poznala ve stejné továrně, kde sama pracovala. Přestože tam dělali každý něco jiného, měli stejnou přestávku na oběd. Tak se seznámili. O svatbě dlouho nepřemýšleli.
Vzali se a hned se nastěhovali do jejího bytu. V té době už byla babička po smrti. Dvoupokojový byt pro tři lidi stačil. život šel dál jako obvykle. Nejprve se narodil jeden syn, pak druhý. brzy nato zemřela matka. Nyní musela zvládat každodenní život a starat se o své děti sama.
Nestěžovala si. Její manžel byl zodpovědný za vydělávání peněz a ona se starala o děti.
Po několika letech začalo něco praskat. Její manžel si začal všímat mladé pomocnice v práci. Začali spolu chodit. Nyní se chodil domů jen převlékat. Anna vše chápala, ale neodvážila se říct ani slovo. Nemohla své syny nechat napospas osudu.- Nechte ji být. „Mysli na své děti,“ řekla jednou.
Její manžel mlčel. Nevysvětloval a nekřičel, ona se o něj dál starala. Vařila večeře, prala prádlo.
– ‘Umíš jenom obsluhovat, to je všechno,’ řekl jí po druhém pokusu o rozhovor.
Rozhodla se počkat, až se uklidní. Jednoho večera se však její manžel skutečně vrátil domů.
– ‘Prosím, neopouštěj nás,’ volala, ‘nenechávej své děti bez otce.
– ‘Jsi jen mizerná služka,’ pohrdavě se na ni podíval.
Děti to slyšely. Oba malí chlapci seděli na pohovce a objímali se. Už jim došlo, že jejich otec odchází. Nechápali však proč. Byli snad on a maminka špatní? Měli být poslušnější?
Děti všechno pozorovaly. Viděly maminku plakat a potloukat se po bytě. Starala se o ně. A ony se staraly o ni. Když emoce trochu opadly, veškerá její pozornost se soustředila na práci a povinnosti. Děti jí pomáhaly. Sama se novým vztahům vyhýbala. Děti pro ni byly vším.
Ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy. Anna se při nakupování v obchodě seznámila s mladým mužem. Upadl jí na zem sáček od čaje. Okamžitě ho zvedl. „Mám vám pomoci odnést nákup domů?“ zeptal se.
Pokrčila rameny.
– „To je v pořádku, já se rozhodnu.“ Muž zvedl síťovky.
Cestou si povídali o všem možném.
Anna mu poděkovala a rozloučila se. Nikdy si nemyslela, že se s ním ještě někdy setká. Ale on chodil každý den do supermarketu, kde ji poprvé uviděl. Tak se seznámili. Ten muž se jmenoval Tom.
Pracovala na částečný úvazek. Uklízel schodiště a udržoval blok v čistotě. Obvykle jí pomáhaly děti, protože je to bavilo, ale dnes se rozhodla, že je o pomoc žádat nebude.
– Možná bych tu mohla být užitečná, uslyšela známý hlas.
Byl to Tom. Pomáhal jí. A ona ho pozvala, aby zůstal s ní. Večer přišel, měl na sobě oblek a kravatu. V ruce držel kytici bílých růží a dort k jídlu.
– „Dobrý večer,“ řekl.
Chlapci se navzájem pozdravili.
– ‘Ten pán v obchodě říkal, že je to velmi chutný dort,’ podal chlapcům pohoštění.
Nejstarší syn k němu z nějakého důvodu přičichl a všichni se rozesmáli. Atmosféra se uvolnila. Anna najednou upustila vidličku a Tom ji bleskově chytil.
– Ty jsi basketbalista?“ zeptal se chlapec.
– Hrál jsem ve školním týmu. Ale to už je dávno.
– Ukážeme ti sportovní hřiště,“ řekl mladší syn Artur.
– ‘Hrajeme s kamarády basketbal,’ pokračoval Stash.
Druhý den se s Tomem setkali znovu.
– Určitě sis všiml, že se pohybuju pomalu a taky mluvím trochu pomaleji, – řekl Tom.
Zůstala beze slova. Nechtěla se zeptat proč, aby to nebylo trapné.
– Spousta lidí si myslí, že jsem retardovaný, ale já nejsem. Měl jsem nehodu a ještě jsem se z ní úplně nezotavil. Moje žena mě opustila. Nechceš přece, abych za tebou teď přišel, že ne?
– Jestli tě moje děti neunavují, tak přijď, – usmála se.
– „Vezmi si mě. Ty a kluci jste jako rodina. Okamžitě jsem to pocítil. Promluv si s chlapci, jestli mě přijmou.
Ten večer Anna chlapcům všechno vysvětlila. Chlapci matku pevně objali.
– „Náš otec je pryč,“ řekl Artur, „zapomněl na nás. Bylo by hezké mít jiného tátu, který by s námi žil.
Tom byl velmi povýšený. Zpočátku se dokonce trochu styděli. Ale časem si na něj zvykli. Kluci si s Tomkem hráli tak, jak si s vlastním otcem nikdy nehráli. Často k nim chodily návštěvy. Chlapci si zvali své kamarády.
Čas plynul. Děti vyrostly. Artur si našel přítelkyni. Jednoho dne přišel za Tomem pro radu. Ti dva k sobě měli velkou důvěru. Večer zazvonil zvonek u dveří. Anna otevřela dveře a byla ohromená. Na prahu stál její bývalý manžel.
– „Udělal jsem chybu,“ řekl. – Chci ji napravit.
– ‘Vypadni odsud!’ vykřikl Artur.
– ‘Jak se mnou můžeš mluvit, ty hajzle!’ rozzlobil se otec.
– ‘Neopovažuj se takhle mluvit s mým synem,’ řekl Tom hlasitě.
Byl připraven na rvačku.
– ‘My tě tady nepotřebujeme!“ vykřikl Stas rozhořčeně.
Stas strčil otce do dveří a zabouchl je.
– ‘Ať sem ještě jednou přijde,’ řekl výhružně.
Stála a dívala se na ně. Její tři muži, její ochrana a opora. Podařilo se jí založit rodinu a byla velmi šťastná.
